KRT Z BRD

Když zavřu oči, už to začíná. Má horská dráha myšlenek se ubírá do nedosažitelných výšek. Za bděla by mi bylo jasné, že se zase musím vrátit na zem, ale při usínání NE. Rozvíjím své úžasné teorie a stavím vzdušné zámky a je při tom hezky. Kam až jen myšlenky mohou zajít? Až tam, kam jim dovolíte.

Nemám ráda lidi bez snů, spíš je mi líto, že je už nemají. Pak se totiž nemá, co plnit. Jsem obklopena lidmi s velkými sny a jsem hrdá na to, že je i znám. Mít tak kouzelný proutek nebo prsten Arabely, hned bych věděla, co s ním dělat.

Vždy jsem si ráda vymýšlela pohádky pro své děti. Za prvé jsem už večer neviděla na pásmenka knížek a za druhé mě to samotnou bavilo a překvapovalo, jak to "bude dál".

Vlastně i moje máma si vymýšlela pohádky pro mě, dokonce si jich dost pamatuji. Za čtvrt století jsem je převyprávěla svým dětem. Lidová literatura.

Zkuste si vyprávět pohádku z fleku, vymýšlet si slova doslova za pochodu, aby to dítě zaujmulo a bavilo.

Tak dnes píši trochu jinak. Zavřete oči, je tu pohádka na dobrou noc o krtčím rodu.

Tedy nezavítejte a čtěte.

KRT Z BRD

Za dávných časů, když jsem ještě byla hodně malá holčička, jsme měli chatu v Brdech. Tedy máme ji dodnes a právě teď z ní píšu i tuto pohádku.

Moji kamarádi dvojčata, už byli patnáctiletí, když se všude kolem nás přemnožili krtkové. Hromádky byly, kam oko dohlédne a tak všichni stražili pasti, vyráběli rušiče a nadávali. Moc to nepomáhalo, byl to zřejmě nějaký klimatický úkaz, který vedl k tomuto jevu. Kluci měli času dost a tak jen tak z hecu, každý čekal u své hromádky. Stále totiž spolu soutěžili a trvá to i do dnes.

Čekali, kdo z nich první chytí krtka. Najednou se jiná hromádka začala zvedat, oba přilítli a v mžiku chytili škodnou.

Z hromady hlíny nabrané v kyblíku vykouklo, tedy vylezlo, krtkové jsou totiž slepí, žijí přeci pod zemí, to nejroztomilejší zvířátko.

"Tak teď ho zabijeme" rozhodl se první, dělá mámě strašné škody na záhonech a trávě. "Dobře, ale udělej to ty" povídá druhý "já na to nemám srdce, jsi přece o nějakou tu minutu starší". Vždy se už napřahovali a nic. Po nějakém čase jim už bylo jasné, že zabíjení se konat nebude. Jenže, co dělat?

Máma se na zahradě děsně nadřela, přece jí ho tam nepustí zpátky.

Vydali se tedy všichni tři na dlouhý výlet do polí. Po vyčerpávající cestě zvířátko pustili a vrátili se domů.

Od těch dob a je to pěkná řádka let, všichni krtkové obcházejí jejich parcelu. Znají totiž prastarý příběh, báji svého praprapraprapradědečka, který zadal svým dětem z vděčnosti za svůj, ale i jejich život přesné souřadnice zakázaného území. A děti předaly dětem a děti dětem a tak to jde až do dnes.

Proto každého, kdo přijde k nim na zahradu, zaráží, že u nich nevidí žádný krtinec, i když všude kolem nich jsou "hory". ?????