janabruzkova.blogger.com

Kdybych do všeho nemontovala emoce, šlo by mi to rychleji a snáze. Dokonce účtuji a přemýšlím…, nejen o správných číslech účtů z účtové osnovy, ale i o životě. Účtuji fakturu právních služeb a napadá mě: "Hmmm, tahle mladá ambiciózní a pěkná právnička (znám ji osobně), má slušné sazby. Asi se víc učila? Později se vdala? Má vůbec děti? Jistě nepeče tolik buchet a dortů jako já. Ach ty buchty…. Včera, když byl celý národ na Letné, tak já…. pekla koláče. A proč zrovna včera? Jindy to nešlo, musela jsem prvně natrhat a vypeckovat třešně z přetíženého stromu (do víkendu se tam zase nedostanu). Když jsem je upekla, rozdala jsem je a část rozvezla nemohoucím. Tak všichni usilovali o blaho národa a já usilovala o blaho hrstky potřebných. Trochu nízké cíle, že? Já jsem však výsledek viděla okamžitě, doufám, že u Vás ostatních se výsledek také brzy projeví. Už je vážně na ČASE! Nechci se teď zdlouhavě vypisovat o politice, ale i mě pěkně štve, co se u nás děje. Před pár dny jsem si vyposle

Už to pár let bude, ale stejně se pořád směji, když si na to vzpomenu. V červnu hodně středních škol vyráží k moři. Čisté pláže před sezónou a místní obyvatelé vstřícní, natěšení po delší pauze na další výdělečné léto. Tak přesně přivítalo Španělsko tlupu dívek z prváku Obchodní akademie. A nejen na výdělek pomysleli domorodci mužského pohlaví. Pod okny hotelu se nám shromaždovali různí ctitelé s vidinou velké zábavy s dívkami těsně nad zákonem. S odstupem času obdivuji odvahu učitelek. Nebylo v jejich silách nás uhlídat. Většinou jsme všechny měly hrstku rozumu a k nikomu bychom do auta či na skútr/motorku nenasedly. Místo toho jsme utíkaly po nocích na pláž se koupat. Strážní andělé se tedy rozhodně nenudili. A pak se to stalo. Když jsme polehávaly na pláži, přišel vysoký, snědý a mužný chlapec. Bez jediného slova si dal ručník skoro ke mně a koukal. Ležel, mlčel a pozoroval. Holky už si ze mě začaly utahovat. Můj němý španělský ctitel vzbuzoval velký ohlas. Spolužačky vymýšlely různ

Každému vyhovuje něco jiného a věčné dohadování je otravné. Člověk už je unavený z prosazování svých názorů, jenže musí. Věčné ústupky zanechávají šrámy na srdci. Často vídáme páry, kdy jeden důrazně velí a druhý jen odevzdaně přitakává. Nejlepší však je, když si lidé sednou názorově, zálibami a hlavně kulturou. Tím nemyslím oblibu divadel a výstav, ale kulturním vyznáním. V opačném případě vznikají prazvláštní situace. Jednu takovou se Vám pokusím přiblížit. Snad se mi to povede. Bylo léto jako malované. Řecké počasí samozřejmě nezklamalo a my si užívali v krásném rodinném ubytování. Z šesti apartmánů jsme zabrali s přáteli dva a další týden měli dorazit známí do zbylých čtyř. Na tento týden je majitelka pronajala bulharským rodinám. Netušila jsem, jaká podívaná se mi naskytne. Bulhaři jsou v Řecku vzhledem k blízkosti velmi častými hosty, o tom žádná, ale nejsou Bulhaři jako Bulhaři. Ještě bych chtěla podotknout, že celý Balkán bere jídlo, tedy společné jídlo jako posvátný rituál. Al

"Šrám na srdci." Opravdu povedené téma týdne. Týká se doslova každého, kdo z Vás ho nemá? No ti, kteří srdce nemají. A není jim líp? ….Nevím. Srdce je tak složitý mechanismus, tak proč nemá nějaký odpínací čudlík, který bychom z mozku ovládali? V případě nebezpečí ublížení, prostě vypnout. Proudový chránič. Ty jo, sama jsem se tímto nápadem nadchla. Místo toho lidi pijí, kouří všelicos, zobají, šňupají a používají mraky oblbováků za účelem toho stejného. Chtějí být šťastní a spokojení, nechtějí se trápit svými starostmi a obavami. Kolik zdraví (nejen duševního) by nám takový "chránič" ušetřil? Zdravotní pojišťovny by ohromně zbohatly. Teď mě napadlo auto s kombinovaným řazením (DSG převodovka). Je tam možnost přímého řazení volící pákou či automat. Buďto svůj život řídíme sami, nebo pokud na to zrovna nemáme sil, necháme se vést. S vypnutým srdcem, jde jistě krásně roboticky žít, kolik jen práce lze udělat bez vedlejších myšlenek. Ale pokud nezná člověk smutek, neum

Nádech a hluboký výdech, přesně tak, popřípadě několikrát opakovat. Toto je můj recept, když chci zapomenout na své dobré vychování a mám sto chutí poslat někoho zostra do řiti. Zrovna včera se mi jeden takový adept přímo nabízel. Jela jsem z Boleslavi a chtě-nechtě jsem při cestě zpět přibrzdila v Ikee. Už jsem to odkládala hodně dlouho, ale koš do kuchyňské linky jsem opravdu nutně potřebovala. Tomu starému se vylomil držák, a když jsem ho položila na zem, tak v něm v noci úřadoval pes. Z této jednoduché nákupní akce byla hodinová procházka mezi bloumajícími lidmi. Šla jsem rovnou dolů do doplňků, tam koše jsou. Ano, všechny koše, jenom ten můj ne. Mladý zženštělý prodavač mě poslal nahoru do oddělení kuchyní. Vydala jsem se v protisměru zpět, cesta jako ve videohře, kde se snažíte vyhnout zombie. Lehce rozladěná jsem dorazila do kuchyní. Tam můj koš také nebyl. Vyhledala jsem prodavače. Asi pětadvacetiletý "muž" v upnutých krátkých kalhotách, elastickém tričku s váhou 45 k

Včera jsem měla obrovskou chuť zapomenout se na chatě. Už mě ten městský shon unavuje a při tomto krásném počasí se není čemu divit. Co vlastně člověk nutně k životu potřebuje? Čím víc toho máme, tím víc starostí nám přibývá a málokdo má služebnictvo, takže musíme sloužit sami. Otázkou je, komu vlastně sloužíme a proč. Kdybychom dělali jen to, co sami potřebujeme, měli bychom moře volného času. Stejně je to všechno o energii, nedávno jsem to probírala s dětmi. Zajímalo mě, kde se jak cítí a přesně to sedí. Svět není jen o penězích, je o lásce a hlavně o lidech. Čas od času je potřeba meditace, zklidnění, urovnání hodnot a to je v pražském sprintu skoro nemožné. Proto je skvělé mít kam utéct. Už samotný kontakt a vztah s přírodou v nás probouzí pocit soudržnosti a uvědomění. Těžko toho dosáhnu při hodinách jógy v Praze. Jde to sice, ale je to nesnadné. Na vesnici to přichází doslova samo a přirozeně. Krev není voda, celé lidstvo bylo s přírodou úzce spojeno, a tak betonové království ji