janabruzkova.blogger.com

Jak si tak přemýšlím o té životní spokojenosti, vzpomněla jsem si na básničku, kterou jsem napsala před 20 lety. Žárovka Žárovka rozbije se jednoduše, a to i když zrovna nezáří. Jak žárovka je křehká i lidská duše, v dětství, mládí a ve stáří. Láska má mnoho různých tváří, však procenit je není lehké. Každý se šťastným býti snaží, však lidské štěstí je také křehké. Když pohraje si někdo s tvojí duší, tak výsledek je vždycky stejný. Pak se zlomenou duší tušíš, že věřit dál je beznadějný. …….

Jo, to je přesně to, po čem už dávno toužím. Jenže se mi furt nedaří. Nemůžu té spokojenosti tak nějak dosáhnout. Když nezlobí děti, je to na prd v práci. Když je to bezva v práci, tak mě štve manžel. A když je zrovna klid, je všude takový nepořádek, že než ho uklidím, tak jsem naštvaná chtě-nechtě (jsem snad jediný člen naší domácnosti, který OPRAVDU uklízí). Jde to stále dokola. Zřejmě se musím naučit být šťastná i v nepořádku, s nezařazenými doklady v šanonech, s ječícími a rozhádanými dětmi a věčně hladovým manželem. Možná existuje nějaká moudrá příručka, jak na to. Možná by stačila vinotéka. Už dávno mě kamarádky lákají k běhu, prý to pomáhá. Už to mám, uteču do vinotéky, kde si u té sklenky budu číst.

Již dlouho přemýšlím o tom, jak jsme vlastně přišli k fobiím (bezdůvodný strach z něčeho). Jak to, že se náš mozek tak šíleně bojí čehosi, s čím nemáme žádné špatné zkušenosti. A nebo máme??? Když Vás napadnou snad všechny možné známé fobie, vždy se dají vysvětlit právě minulými životy. Co bylo, to radši ani vědět nechci. A co bude, to se dříve či později stejně dozvím. Každopádně je toto téma nevyčerpatelný zdroj k bádání.

I přes to, že jsem celkem racionálně založený jedinec, musím souhlasit s názorem, že životů bude zřejmě více. V jaké formě, či zda je to platné pro všechny, to si samozřejmě netroufnu ani odhadnout. Vždy však pro toto tvrzení byly důkazy na dosah. Minulý týden jsem zase jeden takový důkaz viděla. Na koncertě mladých talentů byl malý chlapeček. Vypadal, že neumí do pěti napočítat. I s velkými brýlemi byl moc roztomilý, věkem kolem 5-6 let. Čekali jsme "Skákal pes" a nebo "Kočka leze dírou". Z klavírové židličky mu chybělo asi půl metru na zem. To se vyřešilo speciálním dřevěným stupátkem s adaptérem na pedály. Všichni před ním hráli hezky - dětsky. Už po prvních jeho tónech lidem naskočila husí kůže. To není možné! Vím, co je talent, vím co jsou hudební geny, ale tohle bylo něco víc. Hrál jako když hraje celý svůj život a to nemyslím ty 3 roky, co mohl teoreticky hrát. Myslím desítky let. Zvuk mi prostě neseděl s obrazem. Má dcera i syn o tom ještě 3 dny všem vyprav

Když tak o tom přemýšlím, vynález internetu byl tak zlomový, že ho můžeme srovnat třeba s vynalezením elektřiny. Postihlo to naprosto všechny (kromě lidí z deštných pralesů atd.). Mladá generace je na internetu přímo odkojena. Kojení je zdlouhavé a nejedna u toho surfuje či prohlíží facebook. Takže děti jsou s internetem sblíženi hned odmala a ovládají ho intuitivně, aniž umí číst. Moje první psané slovo bylo "JANA". Jejich první psané slovo je "GAMES". Když jsem byla malá a něco jsem nevěděla, naši říkali: "Jdi se optat babičky". Když mé děti něco nevědí, říkám já: "Jdi se kouknout na net". Jenže na netu jsou pro ně lehce k dispozici i velmi nežádoucí informace. Nejdou všechny počítače, tablety a mobily s kterými kdy přijdou do styku zabezpečit a ohraničit. Musíme tu hranici vybudovat v nich. A je to úkol nelehký, neboť s tím nemáme ŽÁDNÉ vlastní zkušenosti, které bychom mohli předávat. Já sama jsem už pár takových příruček rodiče-dítě-internet

Měly jsme je zavřené, věřily svým instinktům a takhle to dopadlo. Bylo, nebylo v dávných dobách, kdy ještě nebyly mobily, byly dvě blonďaté studentky vysazeny v malém německém městečku za účelem nákupů. Byl to školní zájezd. Ne nadarmo se v páté lekci učily "Potíže na cestách" A i když čtvrtá lekce je také velmi pobavila "Sportem ku zdraví" Machst du zu Hause Kopfstand? (otázka, zda děláte doma stojky) je také velmi užitečná a pro budoucí život jistě nezbytná. Přes to všechno, pětka vedla. Ich hatte Reifenpannen (píchl jsem) a Du bist meine letzte Rettung ( jsi má poslední záchrana). To byla hláška jejich studentských let. A ani ve snu je nenapadlo, že by jí snad někdy mohly použít! Stalo se, znechucené z velikosti města vůbec nekoukaly na cestu. Matně si pamatovaly, že přešly řeku. Když konečně narazily na nějaký obchoďák, ihned ho celý prošmejdily. Bohužel vyšly na opačnou stranu. Zase přešly řeku a protože už bylo dost hodin, chtěly jít na benzínku, kde jim stál

My ženy si rády všechno idealizujeme, i když z prince na bílém koni jsme (po nátlaku okolí) upustily. V hloubi duše toužíme po chrabrém a neohroženém rytíři, který se dnem i nocí snaží dobýt naše srdce. Ale realita je podstatně jiná. Naši udatní rytíři chtějí dnem i nocí naši péči, chtějí být hýčkáni a rozhodně nemají v plánu něco dobývat, neboť už dobyli. A tak jsem si plna očekávání vyrazila s manželem do krásného penzionu u Brna na GRAND PRIX. Kamarád, co s ním jezdí, nějak nemohl a tak jsem se radostně nabídla. Má představa byla přímo kouzelná. O to krušnější byla realita. Když jsme v pátek dorazili na tréninky, překvapil mě děsný hluk a nával lidu. Myslela jsem, že se to na těch volných tribunách tak nějak rozprskne. Nerozprsklo. Snažila jsem se tvářit nadšeně, nebo alespoň spokojeně. Nevím, jak se mi to dařilo. Každopádně jsem se těšila do penzionu. Procházka Brnem byla příjemná, ale únavná. Večer jsme dorazili do penzionu a já zjistila, že tam není manželská postel. Původně měl

Obdivuji lidi, kteří se dokáží povznést nad okolní svět. Plnoštíhlé ženy v legínách, babičky s sexy ohozu, úplné primitivy vášnivě diskutující s intelektuály. Fascinuje mě jejich sebedůvěra. Já jsem totiž velký kritik a ještě větší sebekritik. Jeden úsměvný případ s tímto darem či úchylkou, jak už chcete, je rodinka z Karlštejna. Mají domeček na zlaté cestě, ale turismus se jich absolutně nedotkl. Bojkotují ho. Paní si o víkendu nahodí spartakiádní modré trenky a jde plít zahrádku přímo do ulice. Japonští i ostatní turisté (vzdálení tak metr od ní) jsou v šoku. Fotoaparáty cvakají jako o závod, kam se na ní hrabe Tereza Maxová, která je tak přibližně stejný ročník. Jenže té je alespoň vidět obličej. Navečer si rodinka zapálí oheň a zpívají trampské písně. Vůbec jim nevadí řeka turistů. Zřejmě jsou to exhibicionisté, neboť každý normální člověk, by si vysadil do ulice túje nebo alespoň dal síťovinu na plot. Chtěla bych zažít třeba jen jeden den v tomto rozpoložení. Musí to být úžasně po

Někdy život píše prazvláštní příběhy bez šťastného konce. I když konec už nastal před začátkem tohoto, bohužel pravdivého příběhu. Byl to den, někdy kolem 1. máje, když jsem si vyrazila na pražskou poštu na Flóře. Měla jsem batoh do školy a koženkové desky s maturitními otázkami v ruce. (Do batohu se mi nevešly.) Něco na složence nebylo v pořádku a tak jsem to musela přepisovat na přepážce. Po dokončení desky zůstaly ležet na pultíku pod přepážkou. To jsem však zjistila až po návratu domů. Ihned jsem na poštu běžela, ale marně. Desky tam nebyly a nikdo je neodevzdal. Určitě si s nimi hodně pomohl, zřejmě se také připravoval na maturitu z ekonomie a účetnictví. Jenže to by ještě nebylo tak tragické, tragické však bylo to, že v těchto deskách jsem měla zastrčenou JEDINOU společnou fotku manželových prarodičů, kterou jsem měla zvětšit do přesné velikosti na jejich hrob. Takže vinou nepoctivých nálezců se toto již nikdy neuskuteční. Fotil je fotograf, tudíž negativy neexistují. Po roce náh