janabruzkova.blogger.com

Miluji Řecko, jeho úchvatná příroda je pro mě úplně magická. Krásné pláže, nespočet ostrůvků, starobylé památky a v neposlední řadě i obyvatelé. Jejich klid a hrdost by jim mohl kdekdo závidět. Nikam nespěchají! Jezdí zásadně bez helem (skútry, silné motorky a samozřejmě i kola). Chodí uprostřed ulice, i když mají po obou stranách chodníky a víte proč? Jednou jsem tuto otázku položila starému Řekovi. Odpověď zněla: "Touto cestou chodil už můj otec, děda, praděda i prapraděda……." A tak podle řeckého práva může chodit i on, je mu totálně jedno, že ho auta turistů objíždějí. Tento nepsaný zákon se vztahuje i na psy. Takže se nedivte, když uprostřed města zastaví pes dopravu, jde prostředkem a NIKDO na něj netroubí. Vůbec je s podivem na to kolik je v Řecku toulavých psů, jak málo jich vidíte přejetých či sražených u silnic. Řekové jsou usměvavý národ, to mě nabíjí energií. Je pravda ale, že občas tedy fakt rostu z jejich pomalosti. Na pokladnách v supermarketech je všechno zpoma

Včera mi kamarádka barvitě vykládala svůj zážitek. A já se s jejím dovolením o něj teď podělím s Vámi. Má kamarádka je milá, vstřícná osoba, příjemného vzezření, v kolektivu oblíbena. A k tomu má ještě dobré srdce. Dělá už 20 let trafikantku v hlavním městě. Její pracoviště se nachází na nejfrekventovanějším turistickém místě. Centrum musí být vždy čisté, na to se opravdu dbá. Mezi dohlížeči a likvidátory nepořádku je už delší dobu veselý romský občan. Má kamarádka Vanda ho zná nejen od vidění. Vždy brzy ráno s ní tento drobný chlápek prohodí pár slov. Prostě přírodní veselá kopa. Já mám také ráda takovéto nekomplikované človíčky. Je to o dost lepší než intelektuálové, kteří dělají jedno, říkají druhé a cítí třetí. Milý René bral svou práci zodpovědně, připadal si i důležitý. "Co by si ti turisté o nás pomysleli, že jsme jako nějaká čuňata?" říkával často. I když si ti turisté stejně většinu bordelu udělají sami. Ale pořádek musí být. Před pár dny přiběhl René na vrcholu blah

Vím, že všichni jsme jiní, že děti od stejných rodičů bývají jiné, ale až tak? Můj syn byl vždy fascinován chudobou a bezmocí. Už jako nemluvně laškoval s bezdomovci, opilci a starými či nemocnými lidmi k mému zděšení. Dovedete si představit, mladou naparáděnou maminku s krásným kočárkem v něm vymóděný chlapeček, který jako magnet k sobě přitahuje různá individua. Prostě ideální podvečerní procházka. Marně bych mu vysvětlovala, že s cizími lidmi se nemluví, on ještě nemluvil. Svým laškováním, posunky i mimikou to zvládl beze slov. A tato skupina lidí, nezvyklá na komunikaci s batolaty byla na vrcholu blaha. Já už moc NE. Vše vyvrcholilo příhodou, když mu byly asi tři roky. Šli jsme na procházku. Den před tím mu umřela rybička jménem Červenka. Jak tak jdeme, potkáme babičku o berlích. Sotva se drží na nohou, berle se jí úplně kymácejí. Syn se zřejmě usmívá, protože babička na něj promlouvá. Oba se pouštějí do hovoru. On začne, jak mu umřela Červenka a jak ji měl moc rád. Babička hned vy

Život je opravdu zajímavý, stačí jen dobře koukat po vinárnách. To je vtip, ale v tomto případě zas až tak moc ne. Někdy se dějí věci, které vůbec nechápeme. A náhody to už být nemohou. Začalo to přesně před dvaceti lety. Na krku dvacet a skvělá práce k tomu, vše bylo úžasné. Byla jsem v blízkém kontaktu s jednou velkou firmou. Jak čas plynul, znala jsem její zaměstnance čím dál víc. Mezi nimi byl i věhlasný pan Pic. Jeho pověst ho předcházela. Znala jsem ho z fotek, ale nikdy jsem ho neviděla. Vždy jsme se o chlup minuli. Bylo mu 36 let a měl stejné názory, záliby, humor i rebelský postoj k životu. Lidé v mém okolí si toho všimli a začali říkat "To je přesně tvůj ideální muž, dokonale tvůj typ." Byla jsem sice svobodná, ale zadaná, přesto to vzbudilo můj zájem. Nikdy jsem ho ale úmyslně nevyhledala. Naše míjení pokračovalo, rok možná i déle až do jedné oslavy. Přišla jsem jako jedna z prvních, něco jsem ještě měla pomoci s organizací. "Tak dnes se uvidíme" věděla j

Tento článek mi leží v hlavě už pár let a nikdy není ta správná příležitost ho napsat. Nevím přesně, na co čekám, možná na kometu, ale ta se nekoná. Tak raději píšu teď, když je takové pěkné téma týdne. Tato drobná osůbka má totiž NAVŽDY místo v mém srdci. Naše osobnosti jsou utvářené okolím. Pokud nám je dána láska a dobré vychování, máme velikou šanci, že i my budeme dobří lidé. Pokud je nám toto upřeno, máme před sebou dlouhou cestu, když chceme být lepší. Je to jen na nás, náš život i naše volba. Já jsem měla na okolí štěstí, v mém životě, tedy hlavně dětství, byla kromě milující rodiny i jedna zvláštní žena. A právě ta, myslím, hodně ovlivnila můj názor na svět. Když mi byl rok a půl, tak máma musela nastoupit zpátky do práce. Obě babičky si na mě netroufaly, ne nebyla jsem náročné dítě, jen je to odpovědnost a já byla živel. Šoupli mě tedy do jeslí. To se mi bytostně příčilo a dělala jsem tam takové rodeo, že mě po týdnu z jeslí vyhodili. Opravdu si myslím, že si to i pamatuji, p

Už je to tak, život utíká strašným tempem a než se nadějeme, jsme daleko, daleko za svými sny. Muži to mají hozené zase trochu jinak, ale roky samozřejmě letí i jim. U nás žen to probíhá asi nějak takto. Když slavíme desáté narozeniny, jsme neskutečně šťastné. Ta vytoužená nula bude od nynějška patřit i nám. Nic lepšího snad není! Když slavíme dvacetiny, jsme krásné, naivní, plné snů a plánů. Nic lepšího snad není! Když "slavíme" třicetiny, jsme unavené, ale šťastné. Většina z nás je totiž přezaměstnána svými mateřskými povinnostmi. O nějakém stárnutí není čas přemýšlet. Jsme rády, že si stihneme pravidelně čistit zuby. Vrchol štěstí přichází se zavřením záchodových dveří. Ale jsme MATKY. Nic lepšího snad není! Když slavíme čtyřicetiny, začneme šrotovat. A to chtě-nechtě, co život dal a vzal. Co jsme chtěly, co máme a co nám chybí. Děti už jsou relativně velké a tak se můžeme zastavit a bilancovat. Náhle si vzpomeneme i na své cíle a sny. Úplně se lekneme, kolik kompromisů js