janabruzkova.blogger.com

  Už toho mám dost! Co ještě můžeme čekat? Zpívat nesmíme. Pracovat nemůžeme, protože se zase nedobrovolně staneme kuchařkami a učitelkami. A svou práci budeme dělat po nocích. Vyměnila bych si tuto roli alespoň na den s nějakým vlivným mužem. Padl by na držku a dal se na drogy, v lepším případě by se stal alkoholikem. Je to šílené, nemožné a hlavně už víme, do čeho jdeme. Věřte, že mi naskakuje husina. Během posledních pár dnů jsem se setkala s lidmi důchodového věku a mohu říci, že mi z toho také nebylo dobře. Všichni se shodli na jednom: „Buďte šťastná, že jste mladá. My toho času tolik nemáme.   Nás ochrání, ale vezmou nám poslední radost ze života. Tou radostí jsou děti a vnoučata. Smutek zanechá následky na každém z nás. To je ta daň paní účetní?“ Neměla jsem na to, co dodat. Daň smutkovou jsem opravdu ve škole neprobírala. Je to daň jistá, zcela prokazatelná a vybíraná státem.   Kolik jen starých lidí sešlo, nebo se utrápilo za dobu prvních omezení. Na to nejsou žádné statisti

Včera jsem byla svědkem zajímavé události. Byla jsem, jako již po několikáté, na "dětském" koncertu. Většinou se konají 2x do roka v koncertních sálech hudebních škol. Paní učitelky hudebních nástrojů tam předvádějí pokroky svých žáků. Žáci se na toto vystoupení zodpovědně připravují celý půlrok. Atmosféra je sváteční, avšak nervozitu dětí pociťujeme silně všichni. Chybka sem, chybka tam, ale skoro dokonalé, vždyť na to mají ještě celý život. Mohou se zdokonalovat do aleluja. Krátké nohy jim bimbají pod klavírem, dokud paní učitelka nepřipraví adekvátní stupátko. Jsou jich i různé velikosti, protože na klavír hrají už i předškolní děti. Je to krásné. Při hraní dlouhé ukolébavky jsem začínala usínat. Hned bych si dala říct. A pak se to stalo. Na podium přišla postava, nebyla větší než žáci, jen trochu ohnutější. Její vrásčité ruce hrály nervózně, stejně jako ty před ní. Byla to babička, žákyně třetího ročníku, stejně jako ty dívenky před ní. ZUŠ, tedy základní umělecké školy p