janabruzkova.blogger.com

Jednoho krásného teplého večera jsme se s manželem těšili, až děti usnou. Měli jsme naplánované zajít k sousedům pod pergolu posedět. Dosah chůviček byl v pohodě, takže skoro nic nám nebránilo. Samozřejmě se dětem nechtělo spát a prodlužovaly usínání, co se dalo. Měly ještě hlad, žízeň, bylo jim horko….. Pak "přece" čtení, no prostě nemělo to konce. Když už to vypadalo nadějně, otevřela jsem dveře na terasu, aby vzduch proudil a šla. Manžel už nevydržel a šel napřed. Jen, co jsem dosedla a zapnula chůvičku, uslyšela jsem prapodivné zvuky. Otočila jsem se a vrátila se k dětem, oba klidně usínaly, jakmile mě však zpozorovaly, zase se probraly. Čekala jsem, až znova zaberou. Pak jsem se vydala k sousedům, dosedla do křesla a pozdvihla číši bílého vína a v tom zase nějaký kravál z chůvičky. Položila jsem víno a utíkala k dětem. Manžel tam sice byl, ale chůvičku prakticky neregistroval. U dětí byl totální klid. Prohodila jsem pro jistotu frekvence na chůvičkách a naštvaně jsem pot

Dnes Vám napíšu něco, co o mně "nikdo" neví. Přejela jsem člověka. Ne tedy celého, pouze jeho část. A proč? Protože to byl vůl. Začalo to takto. Byl pátek večer, skoro léto a já přijížděla domů se svojí nejlepší kamarádkou. Manžel už si zvykl, že v pátek měl doma blondýny dvě. Vždy jsme si dali všichni večeři a já s kamarádkou u vína a televize klábosila. Pak u nás spala. Manžel většinou šel k počítači. Děti jsme tenkrát ještě neměli. Jenže toho večera měl i on doma kamaráda na návštěvě. To by ničemu nevadilo, ale… Zrovna, když jsme přijížděly do naší ulice, byli oba kouřit na balkóně. Bydleli jsme v pátém patře, takže měli skvělý výhled na celou situaci. Parkovací místa v naší ulici byla po obou stranách. Průjezd zbyl jen úzký a ke všemu celá ulice byla jedna velká zatáčka, která u domu končila. Takže nově příchozí, spíše přijíždějící, měli fakt co dělat, aby zpátečkou vyjeli. Kolikrát tam ženy zoufale zápasily a dokonce jsem se i já jednou slitovala a šla nějaké chuděře pla

Opravdu nemám ráda lži. Pokaždé, když musím lhát, velmi mě to trápí. Hlavně se snažím, aby mi mé děti nelhaly. Jenže nejsem blázen a už vím, že to prakticky nejde. Dříve jsem svým dětem bezmezně věřila, avšak jak rostou, už je beru "s rezervou". Když chodil syn do třetí třídy, vrátil se ze školy v přírodě a povídá: "Mami bylo tam hrozně moc nemocných". Ptala jsem se ho, jak to. Říkal, že jich bylo tolik, že už ani rodiče nevolali, (aby jezdili jednotlivě) a poslali pro nemocné rovnou autobus. Na škole v přírodě sice byly tři třídy, ale autobus? Kroutila jsem hlavou. Za pár dní byly pravidelné třídní schůzky. Rodiče bouřlivě probírali školu v přírodě. Paní učitelka vyprávěla, jak je brzdily děti na marodce, protože s nimi musel někdo zůstat na hotelu. "A co ten autobus, který odjel?" pravila jsem pohotově. Koukla na mě jako na vola. "Co, jaký autobus?" říká paní učitelka. "No ten s nemocnými dětmi", dodávám bez dechu. Chvíli jsme se pozo

Je špatné, když je váš vztah jedna velká studna lží. Snažím se čistit vodu, jak se dá, ale občas se začeří úplně zbytečně. Jako třeba takto. Před nějakou dobou jsem se ,jako obyčejně, věnovala své "oblíbené" kuchyňské činnosti, když v tom přilít do kuchyně manžel. Kouká nějak divně, přivítala jsem ho a pokračovala v plnění myčky. Vrátil se po dvou dnech. "Tak co, jaký to bylo?" ptám se ho. Zkoumá mě. "Dobrý" procedí divně mezi zuby a nepohne se z kuchyně. Pokračuji v klidu dál ve své činnosti. "Kde je?" ptá se. Nechápavě koukám a říkám, "Kdo?" Nic, žádná odpověď. Chvíli na sebe koukáme. Já natvrdle, on naštvaně. Po chvíli povolí a vztekle říká: "Čí jsou ty pánské boty k obleku veprostřed chodby?" Koukám jako tele na nová vrata, vůbec nevím, o čem mluví. "Tak hergot, kdo tady je?" zvýší hlas. "Jenom Petřík" povídám. To je synův o rok mladší kamarád. Bydlí přes ulici a je mu 11 let. Šel za synem na návštěvu a

Změna je život. Přesně, jednou jsi dole, jednou nahoře. Tomuto rčení věřím už dávno, avšak nikdy jsem to nezažila na vlastní kůži tak intenzivně jako nedávno. Byl to krásný podzimní večer a já se s kamarádkou vydala do divadla. Teploměr v autě ukazoval krásných 20 stupňů. Oblékla jsem se tedy doslova letně a moc se těšila. Zaparkovala jsem na Karlově náměstí. Kamarádka počkala a já šla zaplatit parkovné k automatu. Akorát se začalo stmívat. Když jsem přišla k automatu, zasekl se. Psalo to "Čekejte, čekejte…." a já poslušně čekala. Další parkovací automat nebyl na dohled, proto jsem vydržela. Hlavně, že v Praze "Parkujeme v klidu". Tak zní parkovací motto Prahy, je napsáno na každém parkovacím automatu. Svůj klid jsem již ztratila. Našla jsem tedy kontaktní číslo na poruchy a chtěla zavolat, vtom se automat rozběhl. Ze vzteku jsem si nebyla jista s SPZtkou, vyndala jsem si proto techničák. Mám ho v peněžence. Držím technický průkaz a otevřenou peněženku a najednou st

Dnes byl den "skoro" jako každý jiný. I když má nálada byla lehce pod bodem mrazu hned od rána. Nehledě na to, že se mi v noci zdálo, že na mě útočí sršeň. V práci jsem zrovna rekordy netrhala, každou chvíli jsem se přistihla, jak mé myšlenky poletují daleko od MD/D (má dáti/dal). Chodím na osmou, hned jak rozvezu děti. Kolem desáté přichází obvykle kolegyně s manželem. Já odcházím brzy odpoledne domů, mám totiž taxikaření dětí po kroužkách a kolegyně zůstává dlouho. Vždy si udělají dvě turecké kávy, které provoní celou kancelář. Mám tuto vůni ráda. Už když jsem poprvé do kanceláře přišla, byl mi tento pán milý. Jeho pozitivní energie byla nepřehlédnutelná. Stejný názor na svět a stejný smysl pro humor nás během krátké doby sblížil. Kolikrát jsem ho jen rozesmála a kolikrát rozesmál on mě. Trvalo skoro dva roky, než jsem zjistila, že má amputované obě nohy. Chápete to? Já sama tedy ne. Já, neskutečně všímavý tvor. (Úplný rentgen). Ani takováto katastrofa mu však na optimismu

Nepřestává mě zarážet lidská sobeckost. Ale to včera, to už byl vážně extrém! Nevím, zda jsou ti lidé tak hloupí, nebo tak sobečtí. Docela mi zamrznul úsměv na tváři. No, posuďte sami. Byla jsem se synem v Krčské nemocnici. Vjela jsem do areálu a zaparkovala co nejblíže vstupu na dětskou chirurgii. Chtěla jsem mu, vzhledem k jeho stavu, zastavit přímo u vchodu s tím, že pak dorazím. To však odmítl a tak jsme šli spolu několik desítek metrů. Po hodinovém čekání na příjmu jsem se rozhodla auto přeparkovat, vypadalo to na hodně dlouho. Stejně jsem nebyla blízko, pro auto bych musela zajít a 80Kč/hod mi přišlo zbytečné. Navíc je parkovacích míst v areálu omezený počet. Vyjela jsem tedy ven a vjela do jednosměrné ulice, kde lze parkovat. Místo jsem náhodou našla ihned, avšak několik aut neustále kroužilo kolem. Byla to prostě náhoda. A pak to přišlo. Nějaký pán se blížil k zaparkovanému autu s klíči v ruce. Šel pomalu, nikam nespěchal. Jiný kroužící pán toto zbystřil. Zastavil a dal blinkr.

Toto je opravdu pěkná story, myslím, že vyvolá úsměv generaci, která se narodila před rokem 1989. A ti ostatní se nám také zasmějí a trochu nás i politují. Před pár měsíci jsem byla s kamarádkou v Ikee. Objednávala si tam novou pracovní desku ke kuchyni a nějaké příslušenství. Já jsem tam nic nechtěla, ale už jsem akutně potřebovala zdrhnout z domácího kolotoče. Jak jistě všichni víte, nic nechtít v Ikee, znamená minimálně jedna modrá taška čehosi, co v dané chvíli "nutně" potřebujete. Zaměření kuchyně od profesionála měla s sebou, tak už "jen" vybrat a zaplatit. Vybrala hned, avšak příprava smlouvy zabrala horu času. Už jsme všechno prošly a smlouva stále nebyla. Proto nám dali poukazy k občerstvení. Dala jsem si kávu a oříškovokaramelového dortíka. Káva mi tedy vůbec nechutnala, je na mě moc kyselá, zato dortík byl sladký až až. Kávu jsme odnesla a zašla si pro zelený čaj. Jenže k němu byl také dortík. No co, dám si dva. Po chvíli polemizování být či nebýt, jíst č