janabruzkova.blogger.com

Je to téma, mně tolik blízké a já na něj nemám vůbec čas. Co dělám? Samé hovadiny. Snažím se marně uklidit na přicházející advent. Sleduji nabídky v mailech na různé dárky, potom projedu horu letáků, které mi snad každý den zaplavují schránku. Když už si v nich konečně něco vyhlídnu, tak ráno zjistím, že mi ty letáky rozškubal pes. Jsou na puzzle v jedné hromadě. A já nevím, kam se vydat. To je znamení, že se mám na to vykašlat. Už dávno totiž říkám dětem, že mají spíš napsat Ježíškovi dopis, co má odnést! Ne přinést! A i přes ten věčný a nekonečný shon jsem dnes našla čas na dobrý skutek. Nic světaborného, jen obyčejná pozornost. Jak se tak řítím do Lidlu, tak si všimnu, že auto přede mnou si nevzalo parkovací lístek. Zůstal v automatu viset a mně s dalším zmáčknutím vyjel nový. Předchozí vypadl. Sbírám tedy oba lístky a jdu najít místo na parkování. Je čtvrtek, takže začíná nová akce. V překladu - NIKDE místečko. Konečně se poštěstí a já parkuji. Beru dceru a psa a jdu hledat auto, c

Dříve, když jsem ještě mívala času nazbyt, jsem četla různé úvahy a statistiky. Jedna z těch zajímavějších byla, že geny/výchova jsou v poměru 50:50. Tedy že každé dítě se dá z 50% vychovat ku obrazu svému, pokud si tu práci dáte. A s tou druhou 50tkou nezmůžete nic. Před pár dny jsem slyšela vyprávění, spíš žalozpěv jedné hodné maminky: "No jo, už je to tak, pracujeme na dalším děťátku. Ona moje Beáta mi jasně řekla, že s ní na starý kolena počítat nemám. Domovů pro důchodce je naštěstí prý dost. Hm, co jsem od ní jiného čekala? Je to přesná kopie tatínka. Ředitel světa vládne nad stovkami poddaných, které při sebemenším selhání bleskurychle zamění za nové pohlednější tváře z hory nabízených životopisů. Krev není voda. A přitom jí mám v péči já. Vždyť víš, že bych i mouše v pavučině pomohla, tak proč zrovna já mám dceru bez srdce? Ještěže můj Víťa (nový přítel) je takový dobrák. Snad se nám poštěstí a ještě otěhotním." A pak se o ně nové děťátko bude starat až do konce jejic

(Skoro) nikdo nemá každý den dobrou náladu. A pokud ano, umí své emoce dobře skrývat před světem. Zato lidskost bychom každý den mít měli. Nezávisle na náladách. Všichni to víme, ale realita je bohužel jiná. Zvláště u zdravotních sester, které zvolily cestu pomoci druhým, by člověk očekával tu nejhlubší lidskost. Ano, v každém oboru jsou černé ovce. Ale ono se lehko soudí, když nejsme v jejich kůži. Pokud by si každé neštěstí braly osobně, už by všichni zdravotníci do jednoho byli v blázinci. Takže musí být jistě velké umění být lidský, ale zároveň si to nepřipouštět. Já osobně bych to nedokázala, proto jsem nešla studovat psychologii, která mě velice zajímala. Dnes jsem mluvila s kamarádkou, při rozhovoru o jejích starostech se mi vybavila dost děsná příhoda. Když dceři nebylo ani půl roku, byla hospitalizována na dětské klinice. Já tam byla 12 dní s ní. Pokud jsem chtěla domů za synem, zaměnil mě manžel. Ne všechny maminky však mohly s dětmi být. Ne, že by nemohly, spíš z nějakého os

Ty víš kdo je můj nejlepší přítel? Koho se každý den dotýkám a neuplyne den bez kontaktu s ním. A nemám jednoho!!! Je jich víc. Ženy nezáviďte, jste na tom podobně. Po příchodu domů mé ruce prvně spočinou na příteli, spíš přítelkyni číslo 1 MYČKA. Temperamentně a s občasným břinkáním i cinkáním vyprázdním její obsah. Hned záhy sklidím snídaňovou kalamitu zase do jejich útrob. Pak se něžně chopím přítele číslo 2 LUX. Pomazlím s ním kuchyň a koberec v obýváku. A hlavně pod stolem. Tam je pokaždé dost potravy pro minimálně jedno africké dítě. Potom dlouze provozuji pohyb dopředu a dozadu s přítelkyní číslo 3 ŽEHLIČKOU. Občas u toho dost hlasitě funí a vypouští páru. Dále si nenechám ujít kontakt s přítelkyní číslo 4 PRAČKOU. Ta zbožnuje naše špinavé prádlo. Smradlavých ponožek a zasmrádlých triček se nemůže nabažit. Proto ji denně zásobuji čerstvými kousky. A kamarád číslo 5 SPORÁK mě každý den zahřeje nejen u srdce. Pokud se s některým z mých přátel něco stane, je to pro mě pohroma. Nála

Chození po pěšinkách Již jako pro dítě byl pro mě pokyn "chodit po pěšinkách" klíčový. Má teta, mámina sestra, měla totiž králíky a my jsme u ní na prázdninách mohly chodit POUZE po vyšlapaných pěšinách. Všechna ostatní tráva narůstala a posléze se sušila pro králíky. A máma mně i sestře vždycky říkala: "Chcete, aby si vás teta zase vzala - dodržujte pravidla, choďte po pěšinách!" A tak jsme se snažily. Až dnes večer mi došlo, jak je to vlastně důležité, ale otázka zní co je v nabídce? Prázdniny u tety - SUPER. Ale vyplatí se i v dospělém životě chodit po pěšinách, a kdy už konečně nastane čas šlápnout i někam mimo? A teď zase pro změnu bereme ohledy na svoje děti. Co je pro ně nejlepší, abychom neurazily svým názorem maminku kamaráda, či nedej bože svou vlastní sestru, která si mé jedno dítě občas bere. (To druhé ne, to věkově nevyhovuje kritériím zábavy pro její vlastní.) O pracovních přešlapech ani nemluvě. Takže mi z toho vyplývá, že pravdu a čistou pravdu člově

Kdyby byl osud pro některé příznivější, tak bych neshlédla dnešní dojemnou scénu. Stojím v zácpě na červenou a po pravé straně silnice na nerovném chodníku vidím nádherný pár. Chlapec kolem dvaceti velmi milého vzezření drží za ruku krásnou slečnu. Jemně namalovanou a pěkně oblečenou, věkově podobnou. Vše má však velkou vadu na kráse. Slečna je na vozíku, chodník podél silnice je dost hrbolatý a tak chlapec ruku přizpůsobuje terénu. Jsou o dost rychlejší než já. Oba na sebe hledí velmi zamilovaně. Říkala jsem si, na kolik překážek se oni museli vykašlat, než došli do tohoto úžasného souznění. Nejen psychických, ale i fyzických. No jo, když je člověk mladý, má chuť se se vším poprat. Jenže ten stereotyp mele a mele jako ty Boží mlýny. Držím jim palce! O pár hodin později jsem se stavila na trzích. Uviděla jsem paní středního věku. Zrovna si koupila kávu a palačinku. A v tom začalo pršet, úplný slejvák. Trhovci začali vyšilovat a rychle přikrývat boky stánků. Já se šla ukrýt do auta. Pan

Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil. Tak to byla oblíbená věta v diktátech našeho dětství. No teď bych tam už vážně nešla, pěkně bych se na to vyprdla. Neboť bych se bála, že mě ten bezdomovec vezme něčím po hlavě, nebo zapíchne. Takže to bylo tak: Byl teplý podzimní večer a já měla poprvé hlídat svého malého synovce přes noc. Děti jsem tehdy ještě neměla. Má zodpovědná sestra mě k svému prvorozenému synovi dala ještě vydatnou přednášku o mateřství. Nezapomněla probrat i náhlá noční úmrtí batolat. Výsledkem bylo, že jsem ani oka nesklopila. Kolem čtvrté ráno zazvonil telefon, obratně jsem ho zvedla, byla jsem totiž v pohotovosti, hlídala jsem jadernou elektrárnu převlečenou za batole. Sestra volala, že nechali na ulici lux, když nakládali. Byl to lux luxusní, uměl i mokré praní. Vyšla jsem proto v noční košili před činžák a co vidím. Bezdomovec (nebo člověk takovéhoto vzezření) upevňuje tento robusní lux na nosič svého kola. Kdoví odkdy se o to už pokoušel. &quo