janabruzkova.blogger.com

Buď moc koukám, nebo moc přemýšlím a nebo obojí. No řekněte sami. Včera v podvečer jsem se vracela domů (autem) a proti mně na dvouproudové pražské silnici šly dvě ženy. Nebyly to však obyčejné ženy, které se snažily skoncovat tímto způsobem se svým "bídným" životem, i když skoro se jim to povedlo. Byly to ženy bez řidičského oprávnění či bez automobilu, snažící se zabezpečit svou rodinu před příchodem "horších časů" způsobem fyzicky náročným a velmi netypickým. Vezly dva totálně přeplněné a neovladatelné vozíky z Lidlu. Letmo jsem viděla horu balených vod plus základní potraviny. Všichni řidiči měli co dělat, aby se jim bezpečně vyhnuli. Co je k tomu vedlo, vím přesně. Chodník je v té části velmi nerovný a přetížené vozíky zapadávaly kolečky do děr. Silnice je nová a hladká. Asi si riziko moc neuvědomovaly, ale bylo to vážně o hubu. Před pár minutami mě opravdu doslal jiný pohled. Ani za nic na světě bych to nevyfotila, avšak bylo to nesmírně silné. Takováto fotka

Musela jsem to prodýchat, odříkat desatero a zkusit to pobrat, i když to byl záhul. Před chvílí jsem po cestě z práce chtěla nakoupit. Podstatné slovo je "chtěla". Před obchodem Lidl jsem čekala 20 min. na volné parkovací místo, marně. Zajela jsem tedy na parkoviště Alberta. Místo k zaparkování tam nebylo ani jedno. Vzdala jsem to a odjížděla pryč, vtom někdo vyjížděl. Rychle jsem jeho místo zabrala a vyšla pro vozík, marně. Ani jeden tam nebyl, čekala jsem, až někdo vozík vrátí. Dočkala jsem se a šťastně vyrazila do obchodu. Dav lidí byl nepřehlédnutelný. Vydala jsem k mouce a chtěla vzít olej, slíbila jsem dětem perník a vše zrovna došlo. Totálně prázdný regál s olejem mě šokoval. Neměli ani jednu značku, jen extra panenský olivový. Koupila jsem místo toho máslo a šla k mouce. Několika metrový regál byl prázdný. Nebyla hladká, nebyla polohrubá a ani hrubá. Čuměla jsem na to jako husa do flašky. Tak bez mouky to asi nepůjde. Podrobně jsem prozkoumala obsahy vozíků a všude by

Doba se mění, to všichni víme, vše je dokonalejší, modernější a funkčnější. Funkční helmy se zabudovanými brýlovými kšilty slibují viditelnost až za hory, funkční prádlo zahřeje a odvede váš pot do jiných dimenzí, funkční bundy vydrží i Krakonošovy nálady. Hektolitry vody mohou stékat po vašem oděvu a ani vichřice si na vás nepřijde. Funkční kukly s dírkami na nos, (opravdu jsem sledovala, jak si jeden mladík pracně urovnával dírky kukly s dírkami nosními celou cestu v kabince, dalo mu to zabrat a pohled na něj byl vážně nevalný). A stejně pod tím vším jsou jen lidé. Lidé mačkající se, nadávající a často i vzteklí. Začala jsem v myšlenkách srovnávat, co lyžařský pokrok dal a vzal, v tom do kabinky přistoupila "nádhera". Líbeznost sama. Předlouhé řasy se jí sotva vešly pod kšilt helmy, bílý lyžařský úbor kombinovaný pravou kožešinou působil velmi luxusně. Vše včetně rukavic měla bohatě zdobené blýskavými kameny. Evidentně patřila do Aspenu ne do Krakonošova. Když jí

Stále na nás kouká to dítě s červeným pozadím. Torza obrázků blog.cz. Dost smutné a proto jsem se rozhodla trochu odlehčit napjatou atmosféru a napsat na toto osudné, možná poslední téma týdne. Ve mně je dítě až moc, občas přemýšlím, kde se sakra schovává ten zodpovědný dospělák, jehož datum narození mi straší v občance. Chybička se vloudila. Dnes jsem šla na procházku s karamádkou. S sebou jsme vzaly provzdušnit i mou dceru a jejího syna. Kluk povídá: "Mami, natoč mě na sekvence při přemetu, jo?" Kamarádka ztěžka oddechla. Já se ihned nabídla, sportovní výkon natočila a od srdce pochválila. "Teto, nechceš taky?" tázal se mladý akrobat. "No vlastně, proč ne?" zněla má odpověď. Přemety tedy běžně na procházkách nedělám, jenže to sluníčko přímo vybízelo k něčemu výjimečnému. A navíc, vždycky chodím ven se psem většinou sama a mám v ruce vodítko, takže to akce tohoto typu přímo znemožňuje. Prvně bych ho musela někam uvázat a teprve pak dělat přemety. No, kdyb

Konec Blog. cz ??? Už od včera o tom stále přemýšlím, kolik času, energie a lásky jsem blogu DALa. On mi také hodně DAL. Ach jo, už zase účtuji. Profesionální deformace, ale to je život. Když uzavíráme kapitoly "účtovat" chtě-nechtě musíme. Hodně nocí jsem propsala, hodně lidí poznala, přes 18 000 lidiček strávilo čas nad mými řádky za dva roky, (když jsem nainstalovala měření). Vážně neuvěřitelné, o tom se mi ani nesnilo. Milé komentáře mi vylepšovaly nejeden šedivý den. Opravdová radost z výběrů, z titulek a ze smyslu psaní vůbec mě naplňovala. Cítila jsem, že mám, co dát. Že chci rozesmát, potěšit nebo jen odpoutat své čtenáře od každodenní rutiny. Před blogem jsem léta psala "do šuplíku", neměla jsem odvahu dát to na světlo. Mé písničky i básně a texty znal jen jeden člověk. Blog mě posunul dál. Vydala jsem knihu a další jsou v jednání. A i když mou prvotinu někdo vtipně nazval dobrá "Autobusovka", je to pro mě čest, je to víc, než jsem kdy doufala. Dn

Musela jsem to vyřešit, pokud bych čekala, až se to vyřeší samo, asi bych se nedočkala. Dějí se různé věci a některé prostě nemají vysvětlení. Ty mě rozčilují nejvíc, ráda vím, na čem jsem. Nedávno mi někdo z kabelky vytáhl dva dálkové ovladače. Nikomu k ničemu nejsou, a že by mi vypadly, je šance mizivá. Obešla jsem všechna místa pohybu a ptala se, volala na ztráty a nálezy atd., pak učinila potřebná opatření. Mimo jiné jsem také oslovila učitele klavíru, ten pečlivě, ale bezvýsledně prohledal sál, kde měla dcera hodinu. Slehla se po nich zem. V sobotu měly děti ZUŠky klavírní koncert. Bylo to moc krásné. Konal se v koncertním sále umělecké školy a přišli na něj rodiče a příbuzní žáků. Celou dobu jsem seděla bez hnutí a kochala se hudbou, pouze když přišla na řadu dcera, vyšla jsem do uličky a natáčela. Po návratu se mi zdálo vše v pořádku, jenže nebylo. Jakmile koncert skončil, vstala jsem a vzala kabelku, tedy lépe řečeno chtěla jsem vzít kabelku. Kabelka na místě byla, t