janabruzkova.blogger.com

Letošní požáry v Řecku jsou jedny z nejhorších za poslední desetiletí. V televizi to vypadá smutně, ale ten zápach spojený se srdceryvným pohledem na mrtvou krajinu je nepopsatelný. Včera jsem si o tom povídala s kamarádkou a ona mi vyprávěla zážitek přímo z místa požáru. Byla u toho, byla evakuována z původního ubytování. Oheň se přiblížil na tolik, že byli nuceni v noci opustit útulné vilky, které měli rezervované a do kterých se snad rok těšili. Vilky měly dvě patra s třemi pokoji v každém z nich, plus terasy, suterén a velká zahrada. Ona zabrala s mužem a synem dva pokoje, vzali s sebou i její sestřenici, aby taky načerpala u moře energii. Žije totiž sama, rodinu nemá a tak tuto nabídku radostně přijala. Zabrali horní patro s pohledem na moře. Celé první patro si pronajal pár. Krásná žena něco přes třicet a postarší zachovalý muž. Suterén obsadili tři muži se dvěma skoro dospělými syny. Ti pojali moře po svém, rybařili, stále grilovali a popíjeli. Prostě mužská idylka. Když té noci

Když byl syn malý, asi jako každý kluk miloval čůrat ke stromu. Snad se s tím ti človíčci rodí v genetické výbavě, nebo se vzhlédnou v prvním čůrajícím muži, kdo ví. Každopádně jim toto zůstává po celý život. Já, ani žádná jiná žena to nemůžeme pochopit. Asi, mají v podvědomí pocit sounáležitosti s přírodou. Dělají něco správného, hnojí a zalévají zároveň. To jim upřít nemůžeme, jenže kde v centru Prahy najít vždy ten správný strom k zalití? Marně jsem tříletého syna přesvědčovala, ať se vyčůrá třeba mezi zaparkovaná auta, pokud to nevydrží do toalet. Jednou si takhle můj prťavec našel pěkný stromeček. Vypadal celkem velký, ale čerstvě zasazený, prostě skvělý objekt k počůrání. Hned se do toho pustil. V tom se stalo něco neočekávaného, strom začal křičet: "Do prdele ty debile, chčiješ mi na hlavu, až já tě chytím, utrhnu ti hlavu…" Syn leknutím uskočil, opatrně jsem nakoukla ke kmenu "mluvícího" stromu a pochopila. Dole pod úrovní chodníku bylo podzemní parkoviště.

Srdce je pumpou života a úcta je pumpou srdce. Již nějakou dobu přemýšlím a zjistila jsem, že mé kamarádky také nad autoritou mužů. Kde jsou muži, kterých bychom si mohly vážit? Je to jeden podpantoflák vedle druhého. Jak říká má kamarádka: sedni-lehni-dej pac. A to do písmena. Nedávno se mi můj známý přiznal, jak doma musí štěkat. Nemohla jsem z toho vůbec usnout. Chlap jak hora, který by mohl skály lámat, doma pro potěchu manželky štěká. To je teda síla. Jiná má známá zase nedávno brutálně pokousala svého muže. Chtěla ho prý zmlátit, ale on jí chytil obě ruce, tak co jí "chudince" zbývalo. A když ji člověk vidí, řekl by: "To je ale LÍBEZNÉ stvoření." Krásná a křehká květinka, jenom ždibec vzteklá. Tohle by si naše babičky a matky tedy rozhodně dovolit nemohly. K muži se vzhlíželo, o něm se špatně nemluvilo. Kolika mužů (vy dámy) jste si v životě vážily? Silní muži už skoro vymřeli, všude kolem jsou pouze silné ženy. Nebo jsou ti muži jen zpohodlnělí, protože zjist