janabruzkova.blogger.com

Divná to doba a Češi to pojali po svém. Čistější okna protější panelák snad nikdy neměl. Kontejnery se naplnily do nezvyklých výšin. Přidušená miminka se venčila parkem. (Potkala jsem včera několik kočárků hermeticky zabedněných tlustou dekou.) Lesopark plný lidí v rouškách, kteří Vás obcházejí "bezkontaktně a na správnou vzdálenost", nelehký úkol v kopcovitém terénu. Soused už veze na rudlíku čtvrtý veliký pytel brambor asi 20-25kg dle mého odhadu. Úplně se v těchto věcech nevyznám, ale dává mu to zabrat. Jiní sousedi se již s dvěma dodávkami plnými potravin zabarikádovali. Od včera nevyšli ani na zahradu. Mě honí z práce. Kamarádka mi psala, že se snad raději nakazí, nebo půjde sedět za dvojitou vraždu svých dětí. Domácí výuka je trochu psycho. Začínám šít roušky. Hřiště mezi paneláky, jediný veselý bod široko daleko, dnes ráno totálně utichlo. Druhá kamarádka přirovnala tento stav k Vánocům: "No, všichni jsme doma a žerem, pijem, čekáme na Ježíška, i když tentokrát Je

Kdo by tomu mohl uvěřit ještě před pár dny. Nemožné se stalo skutečností. Děti houfně doma. Zavřené školy, zrušené akce. V neděli jsem litovala kamarádku z Itálie a už je to tady. Jaká byla reakce při informaci neplánovaných prázdnin? Někteří z Vás děti nemají, jiní se to od svých ratolestí třeba ani nedozvědí. Má dcera mi to líčila po škole do telefonu: "Mohla jsem se učit a já si toho nevážila. Já nechci, aby zavřeli školy. Chci se učit!" vyhrkla překotně s brekem. Nikdy bych nevěřila, že tato slova z jejich úst vypadnou. Ptala jsem se na ostatní reakce dětí. Povídala tedy dále: "Když to pan ředitel ohlásil, nastal klid, jen jsme po sobě pokukovaly. Přerušili to až dva uličníci, ti se začali hlasitě radovat. Pobízeli k radosti i ostatní děti, marně. Holčičkám bylo do breku a všichni byli jako opaření." Paní učitelka prý napařila Horáčkovi s Pažoutem poznámku, protože si z toho štěstí i stoupli na židli a nepřestávali se veselit. Paní učitelka ještě večer rozeslala

Málem jsem to vzdala a článek nenapsala. Nebyla jsem si jista, zda to přinese něco správného a pozitivního v tomto psychicky náročném období. Je to spíše informace či obyčejný, avšak pravdivý příběh. Včera ráno (pár hodin po vyhlášení izolace) jsem mluvila přes hodinu se svou dlouholetou kamarádkou žijící v Benátkách. Domov tam našla již před mnoha lety. Je vdaná za Itala a mají dvě malé děti. "Změnilo se to tu v město duchů a vymizela italská radost ze života. My jsme na tom celkem dobře, jídlo máme, ale už od včera je to boj. Můžeš si koupit auto, skútr, kabelku, značkové šaty, ale žrádlo ne. Lidé mají obavy, co bude dál. A víš, co je nejděsnější?" ptala se mě. "To vážně nevím," odpověděla jsem pohotově. "Já do práce musím, manžel taky. Kdo bude s klukama? Přece jenom jsou malý. Prarodiče bydlí daleko a stejně by sem nemohli. To bychom ani nechtěli. Ale jdi do práce s tím, že nevíš, co se doma stane! Školy a školky jsou zavřené do dubna. To je šílené, kdo moh