janabruzkova.blogger.com

Je zima a všichni máme své tajné sny. Někomu se plní a někdo si je musí splnit sám. A já, jako akční žena jsem se toho chopila vlastnoručně. Objednala jsem si pokoj v kouzelné horské chatě, daleko od civilizace. A domluvila se i s kamarádkou. Jenže jsem pozapomněla, že kromě našich dvou pokojů tam majitel pronajímá ještě dalších osm. Nikdy se mi nestalo, že bych s lidmi nevyšla, ale tohle nebylo o lidech. To bylo o pidilidech. No prostě se nám poštěstilo to, že zbytek pokojů obývali rodiče s kojenci. Já už měla syna 3 letého a kamarádka 6 letého. Byla jsem šťastná, že už v noci krásně spí (byl dlouho kojený) a začíná i s lyžováním. Když jsme první den přišli z lyžování, čekalo nás překvápko ve formě vyrovnaných 12 ti nočníků ve společenské místnosti. A to nebylo to nejhorší. Zbytek dětiček byl ještě v plenách. Do osmi pokojů se vtěsnalo neskutečné množství malých dětiček. Každá rodina měla 3 i více človíčků. Nazvala bych to "Dovolená v jeslích". A to nebylo přesně to, co jsem

Hahaha, jen jeden? Mám pocit, že dělám jeden za druhým. Co naplat, když se řídím převážně srdcem a mozek pokulhává někde vzadu. Ale nemohu si poručit. Když už jsem na sebe děsně naštvaná, nevidím smysl, tak mi někdo třeba i skoro cizí řekne: "Moc Vás obdivuji, chtěla bych být jako Vy". A hned se mi vrátí úsměv do tváře. Dnes jsem se v autě taky usmívala. Vracela jsem se domů a viděla ohromný kouř z továrních komínů. Nevím jak mě napadla děsně stará písnička "Dým z továren a houfy dětí nad polem…" začala jsem si pobrukovat. Pole sice kolem byla, ale ani jedno dítě, natož pak houfy. Pohotově mě napadlo "Dým z továren a houfy dětí za tabletem.." Dokonce to jde i zazpívat přímo do té původní melodie. Kdo z Vás zná, tak to klidně zkuste. Zamyslela jsem se, proč je to tak. Ano, je v Praze smogová situace nejvyššího stupně, ale děti moc venku nejsou i v hezkém počasí. Mají svoje skupiny na Viberu, WhatsAppu a Facebooku a nemají vůbec potřebu se vidět osobně. To j

Ano, v dnešní celkem moderní době stále existují veřejné telefonní budky. Každý člověk už má sice jeden či více mobilů, ale vyhláška je vyhláška. Je to prý kvůli bezpečnosti každého z nás. A kdo myslí na bezpečnost těch, kteří mají telefonní budku přímo u okna? To už asi nikdo, těch je totiž menšina. Tak pro přiblížení té většině národa uvedu pár příkladů. Vaše fantazie by Vám totiž nemusela postačovat. Veřejná telefonní budka slouží pro: 1.Sdružení pubertálních jedinců, kteří řvou jak na lesy a provádějí zakázané věci. Tedy kouření cigaret, kouření trávy a pití alkoholických nápojů atd. Všechny vyprodukované odpady z této činnosti pak umísťují za nejbližší plot (tedy můj). Takže sběr flašek a vajglů se zařadil mezi mou obvyklou zahradní činnost, jako je hrabání listí, sekání a pletí. Avšak s tím rozdílem, že ji vykonávám CELOROČNĚ. Ještě jsem v očekávání, až mi nějaká flaška přistane přímo na hlavě při pletí záhonu. 2.Cizojazyčně hovořící osoby. Jsou v zemi zřejmě ještě krátce na to,

Jak jistě všichni víme, krása je pomíjivá. A všechna zaměstnání s ní úzce spojena jsou jen na čas. A přesto mě topmodelka v kontejneru na odpad značně vyvedla z rytmu. Úplně jako přimražena jsem sledovala tento zvláštní úkaz. Bylo to tak. Když jsem jednou odvedla dceru na cvičení a rychlým krokem přišla k autu, uslyšela jsem zvláštní zvuky. Pro nedostatek místa jsem parkovala až moc blízko kontejnerů. Nasedla jsem a těšila se na krásných 40 minut bez žádostí. Neustálé přání a žádosti mých dětí mě někdy dost unavují. 40 minut klidu pouze s tichým nákupním vozíkem v Tescu (občas tedy skřípe a drhnou mu kolečka, většinou jen tomu mému a s balíkem mléka už nemám sílu ho jít vyměnit) bylo zpříjemněním odpoledne. Tam jsem se však ani nedostala. Udiveně jsem pozorovala vibrující kontejner. Jaké však bylo mé překvapení, když z něj vykoukla opravdu krásná slečna - žena. V první chvíli jsem si myslela, že při vyhazování odpadu jí tam něco upadlo. No komu se to nestalo? Já tam občas upustila i ka

Když člověk chce, dokáže vše. Jenže, co když až tak moc nechce? Co když se má rád a je tak trochu pohodlný? Tak kouká s otevřenou pusou, co všichni ti organizovaní a ambiciózní lidé kolem něj zvládají. A zda jsou i šťastnější, nebo jsou jen servaní jak jetel, o tom by se dalo polemizovat. Každopádně já jsem převážně spokojena se vším. Mám většinou bezvadného manžela, skvělé a občas i poslušné děti, výborného voňavého psa a sedm let staré auto o kterém jsem si myslela, že je to nová vesmírná raketa. Včera mě však vyvedli z omylu. Tak si tak sedím v autě před školou, venku je příjemných -14C. Pustím si topení na maximum a k tomu ještě zapnu do zapalovače fungl novou vyhřívací podložku na sedadlo z Lidlu. Čekám na dceru, abych ji mohla převézt do umělecké školy. A v tu chvíli na mě začne couvat černé auto. Přibližuje se, je blíž a blíž. Rychle zařazuji zpátečku a v panice také couvnu. Zastavím a auto znovu začíná couvat. A jsme na rovině! Není to omyl. Koukám na řidiče v jeho zpětném zrcá