janabruzkova.blogger.com

Skoro v každé rodině bychom našli nějakého domácího mazlíčka. Zvířata si do domácnosti pořizujeme pro vlastní potěchu, ale také proto, aby si naši drobečci, naši následníci uvědomili zodpovědnost. Péče o druhé se nejlépe učí již v útlém věku. Pokud nenakrmí rybičky, nedoplní vodu křečkovi, nevyvenčí pejska, rychle poznají vážnost svého pochybení. My dospělí máme potom větší šanci, že nám jako starým a nemohoucím donesou skývu chleba, léky či jiné nezbytnosti. S pořízením zvířátka se dítě učí nebýt sobecký. Občas na to nějaká němá tvář dojede. Na nás je bezesporu dohled, avšak oči mít všude nemůžeme. Milá dítka to po čase začne otravovat a zdržovat. Někoho dříve, někoho později. Hrát by si chtěly, starat se ne. I domácí mazlíčci mají nárok na soukromí. Zvířátka se častokrát schovávají, když vidí přicházet malého člena rodiny a to už bychom měli zbystřit. Jejich zázemí je pro ně nesmírně důležité, proto má můj pes pomalu v každé místnosti boudičku. Pořizovala jsem ho k "malým"

Hloupější ženy jsou rozhodně šťastnější. Ty bystřejší totiž hodně přemýšlejí o tom, zda obětování se rodině je v pořádku či ne. V mládí jsem v tom měla totálně jasno, ale s vlastní rodinou se karty pěkně promíchaly. Ano, každá rodina je jedinečná, avšak jíst, uklízet a prát se musí všude, to je nesporné. Co si budeme povídat, muži, kteří vládnou světu, vůbec neovládají pračky ani myčky. Většina pánů s úžasnou orientací v terénu se absolutně neorientuje ve vlastním šatníku a v lednici nenajdou skoro nic. "Skoro" píši záměrně, protože vlastnoručně vložené pivo vidí pokaždé. Ostatní potraviny koupené ženou, jsou velmi nejasně srovnané, čímž i prakticky neviditelné. Muži, děti a domácí zvířata potřebují lásku a nakrmit . Tyto dvě veličiny se pouze střídají v závislosti na denní a noční době. Otázkou zůstává, jak dlouho jsme ochotny jejich potřeby plnit. Na oplátku vyžadujeme ocenění. Není to jednoznačně genetické naprogramování ženy, je to i naše dobrá vůle. To by si muži měli uv

Každý máme něco, co nám nedá spát. Nějaká debilní nedosažitelná meta. Je vtipné, že nás to i po delším časovém odstupu dokáže pěkně dožrat. Když jsem byla malá, dědila jsem oblečení po starší sestře. Nebyly to zrovna pěkné módní kousky, ale vzhledem k tomu, že většina našich matek nakupovala ve stejném oděvním obchodu, dalo se to přežít. V dobách minulého režimu chodily pěkně oblečené jen děti vexláků nebo děti z rodin, které měly styky se zahraničím. Má druhá blonďatá hlava (nejlepší kamarádka od pěti let) patřila do skupiny druhé. Vedle ní jsem si vždy připadala jako hastroš a myslím, že jsem nebyla daleko od pravdy. Tak zhruba ve třetí třídě jsem to začala řešit. Výsledkem bylo, že jsem po většinu dětství nosila její oblečení, které mi přesně padlo. Když jsme v patnácti letech začaly chodit na brigádu, mohly jsme si koupit kdeco. Já si skvěle naplnila šatník a zase jsme střídaly oblečení i doplňky. Předevčírem jsme společně navštívily pražské obchodní centrum. Koukaly jsme po pěkném

Málokdo je spokojen se svým tělem, většinou bychom z fleku vyjmenovali hned několik úprav k obrazu svému. Stále více žen i mužů nejen jmenuje, ale i koná. Doufají v lepší zítřky, věří, že jim krásné tělo pomůže dosáhnout harmonie a štěstí. Není to však pravdou. Kolikrát jen pozoruji krásného muže s ošklivou a tlustou dámou. Takových párů je k vidění mraky a všechny tyto ženy mají něco společného - sebevědomí. Vždycky chceme, to co nemáme, a kdybychom to měli, tak to nechceme. To už je lidské prokletí. O jednom takovém extrému Vám teď napíšu, doufám, že obě našly své "místo pod sluncem". Ve třídě na základní škole jsme měly dvě zvláštní holky. Dívky trápil velký problém zvaný "jídlo". Hana vážila v páté třídě něco kolem 90kg a Miluška měla stěží 19kg. Byly to nejlepší kamarádky a seděly v lavici hned za námi, tudíž jsem byla přímo účastna jejich diskusí. Hana pocházela z tlusté rodiny. Měla tlustou mámu, tlustýho tátu, tlustou babičku i tlustého dědečka. Když jsem u