janabruzkova.blogger.com

Že jsou někteří lidé arogantní, to již dobře vím. Člověk by si to neměl nechávat líbit, protože pak si dotyční mohou i myslet, že jejich chování je vlastně v pořádku. Dnešní, vlastně dvou a více letý případ. Odvážím své a nejen své děti do školy. VŽDY zastavím u chodníku, všechny děti si poberou tašky, pozdraví a odchází. Vyjíždím směr kancelář, jenže po pár metrech zastavuji. Přede mnou se zase zjevila. Žena v jeepu. Tato žena již více než dva roky zastavuje veprostřed ulice. Její dvě děti pomalu vylézají přímo do silnice a ona hlemýždím tempem otevírá kufr vozu. Jak to, že dalších minimálně sto rodičů může zastavit u chodníku a ona ne? Vpravo od ní je u chodníku místo. Před místem je však auto, takže tuto dámu objet prostě nelze. Pokaždé udělá zácpu minimálně dvaceti vozů. Někteří spěchají do práce, jiní ještě mají děti v autě. A všichni čekají. Rozvážně a láskyplně líbá své potomky a čas letí. Někteří rodiče nevydrží a začnou své děti vysazovat také na ulici, co jim holt zbývá, přec

Když má člověk smysl pro humor a srdce naladěné na stejnou melodii s jeho okolím, tak se někdy dějí věci….. Schylovalo se k adventnímu času a já se vrhla na velký úklid. Ne, že bych to brala tak důkladně a od podlahy, jen jsem se snažila vyházet velké věci. Velký úklid - velké krámy pryč! A to je pak velice vidět. Tak se stalo, že jsem vzala na paškál opici. Nebyla to však ledajaká opice. Na výšku měla 1,6 m a do šířky něco přes metr. Trůnila u nás dlouhá léta a nyní nastal ten pravý čas. Sestra domluvila s paní doktorkou, že ji rádi přijmou v čekárně dětské ordinace. Bez váhání jsem opici popadla a hrnula se s ní k autu. Do kufru se mi i s největším vypětím sil nepovedla narvat. Zvolila jsem tedy variantu B a to bylo zadní sedadlo. Tam se však také nevešla, to měla jistě ten zadek větší než metr. Co mi hold zbývalo, vlek nemám, a proto jsem posunula přední sedadlo na max. dozadu. Milou opici připoutala jako spolujezdce, ne že by to potřebovala, ta se ani nehnula, jak tam byla nacpan

Svět je plný kontrastů. Díky nim není náš život tolik fádní. Některé nás dojmou, jiné naštvou, každopádně nás nenechají chladnými. Plno lidí se však nekouká, ani doprava ani doleva, starají se jen a jen o sebe. Jejich škoda. Začalo se ochlazovat. Sněžné mraky byly na spadnutí. Každý to pojal po svém. Mé děti se neuvěřitelně těšily na prvního sněhuláka a první koulovačku. Já jsem ještě něco vyjela nakoupit. Stále něco chybí, mám v tyto dny pocit, že bych se do obchodu mohla rovnou nastěhovat. To však nejde, a proto píši sousedce v 22.30, zda nemá třeba kakao. Někdy spí, jindy ne, ale zkusit to musím. Do nonstop Tesca se mi nechce. A tak je z čokoládového slepovaného cukroví, prostě vanilkové slepované cukroví. No a…..svět se točí dál ve své ose. A jak jsem tak jela, na semaforu mě zaujal jeden úkaz. Ne, kometa ne, na tu je ještě brzy. Nemám dopečeno, douklízeno a dobaleno! Na přechodu pro chodce stáli dva muži. Oba postarší. Jednoho počasí dohnalo si ještě rychle hodit pár kiláků na nej

Každý den je člověk tak trochu na hraně. Někdy více, jindy méně. A pokud tráví svůj čas v pražské dopravě, tak to platí dvojnásob. Nejsem žádný dravec ani brzdič. Jsem normální slušný řidič. Avšak s údivem zjišťuji, že toto slovní spojení se nepoužívá. Není normální být slušný. Už po několikáté jsem jen o chlup unikla srážce. A zase stejná písnička. Auto veliké jako hora a v něm drobounká žena. Opravdu ze mě nemluví závist. Jasně, také bych chtěla být štíhlejší a vlastnit auto větších rozměrů a s více koňskými spřeženími, ale o tom tento článek fakt není. Jsou jak časované bomby. Většinou jsou asijské národnosti, vždy jsou ve věku 25-45 let. Zbytek jsou ženy evropské stejného typu i věku. Z řidiče vidíte jen šošolku hlavy a dlouhé umělé nehty jedné ruky na volantu. V druhé ruce drží vždy telefon té nejlepší značky. Telefon není u ucha, ale pomocí dlouhých nehtů se snaží chatovat či surfovat, možná psát SMS. Kontrola několika tunového monstra jde v tu chvíli prostě stranou. A tak i ta j