janabruzkova.blogger.com

Fakt nevím, jak se rozhodovat. Ať se rozhodnu tak nebo onak, pokaždé je to špatně. Jako třeba dnes. Ráno jsem sedla k počítači a chtěla si poplatit různé účty, abych nešla do Nového roku s dluhy. Ale nebylo mi dopřáno. Přestalo mi fungovat internetové bankovnictví. Po hodinovém čekání na lince podpory jsem se dozvěděla, že k jejich VELIKÉ lítosti mi nepomůžou. Musím se prý vypravit na pobočku. Moje lítost byla ještě o dost větší. Představa pobočky naplněné k prasknutí davem kašlajících klientů mi naháněla husí kůži. Ale nebylo zbytí, chtě nechtě jsem musela vyrazit. Banka mi totiž v rámci péče o klienta a starostlivosti o mé úspory snížila denní limit platby přes internet. Prý to tam někde v doručených zprávách každému klientovi psala. Ale kdo to všechno v dnešní rychlé době má čas prozkoumávat? A tak jsem doma ponechala své věčně se hádající děti samotné. Zakázala jsem jim skoro všechno a s klidným svědomím vyjela. Na pobočce to vypadalo dle mých představ. Když jsem přišla na řadu, st

Dnes jsem po dlouhé době byla zase v kontaktu se svou, dříve blízkou kamarádkou. Vzpomněla jsem si na její věčné trable a uvědomila si, že nyní, už jako matka, musím takovýmto věcem předcházet. Dobře vím, že takovéto chyby ovlivňují celý život. Má kamarádka se narodila jako první dítě do celkem bohaté rodiny. Máma právnička, otec úspěšný obchodník. K milované sladké holčičce za pár let přibyla ještě jedna, ještě milovanější holčička. A hvězdy byly tatínkovi nakloněny a tak do rodiny přibyl i rozkošný nejmilovanější chlapeček. Konečně mužský potomek, následník trůnu i rodinného podniku. Má kamarádka se automaticky ujala role pečovatelky. Jenže ta jí už na vždy zůstala. Své dva mladší sourozence vychovávala a milovala. Bohužel jí už nikdo tolik nemiloval. Když si toto uvědomila, tak odešla ze střední školy a začala pracovat. Byla na to sama. Rodiče samozřejmě chtěli, aby školu dodělala a tak jí v práci nepodporovali. Ona však byla extra schopná a extra pracovitá. Brzy postupovala v karié

Málo kdo je v dnešní době upřímný. Většinou se musíme proměnit v badatele či detektivy, abychom se pravdy dobrali. Máme tu i prestižní povolání zaměřené na mlžení a obcházení pravdy. Onehdy mi syn sdělil, že bude advokátem. Když jsem vyzvídala proč, prý mají nejvíc peněz. Tak jsem mu vyprávěla smyšlený příběh, jak obhajuje bohatého vraha, který to po propuštění udělá znovu. Dle mého je tento advokát spoluviníkem. Syn pak dlouze přemýšlel a prohlásil: "Radši budu vynálezce". Tato odpověď mě uspokojila. Samozřejmě vím, že i advokáti mohou vykonat hodně dobra, jenže většinou se dají zlákat vidinou velkého bohatství. A tak to v tom našem malém státečku fungovalo a funguje i nadále. Lidí, kteří mají energii a hlavně tu MOC něco změnit, je jako šafránu. ( Jé, vzpomněla jsem si na to přirovnání a moc se mi líbí. Jenže, kdo v dnešní době ještě potřebuje šafrán? Já první ne. A k čemu vlastně byl tak dobrý?) Ale nějakou změnu by to tady potřebovalo. Už jsem jako ty staří otravní lidé,

Doba adventu je mystická a kouzelná, ale je i dobou největšího shonu. V tento čas se maminky zastaví až pozdě v noci ( někdy ani to ne). Jedinou výjimkou bývají dětské besídky a různé dětské koncerty či vystoupení. Ani se nám na ně nechce, neboť máme rozpečeno, rozuklízeno a další nezbytné přípravy na nás ještě čekají. Jenže pak zjistíme, že právě TO je to nejlepší z celého adventu. KONEČNĚ zpomalíme a vrátíme se do těch dětských let. Koledy a básničky jako by měly tu moc zastavit čas. Cítíme směs různých pocitů, na které jsme už skoro zapomněli. Není na ně v této dynamické době prostor. Alespoň na chvíli se naše světy spojí. Zjistíme, že ten dětský svět je o tolik lepší a záleží jen na nás, aby to tak zůstalo. Naše děti jednou předají zvyky a tradice svým dětem a pokud je vychováme jen po materiální stránce, budou strašně ochuzené. A v tom je hlavní smysl besídek, koncertů a různých vystoupení. Děti nám chtějí ukázat svou práci a píli. Také se o něco snaží, i když jejich práce není pl

Jezním ráda, snažím se být ohleduplná, převážně dodržuji předpisy, pouštím většinu chodců (hlavně děti a důchodce). Už si začínám zvykat na řidiče s kšiltovkami a různými hučkami bránícími výhledu. Sluneční brýle jsou kapitolou sami pro sebe. Kolik řidičů je má, když je oblačno, zataženo, někdy i deštivo ba dokonce za soumraku či ve tmě. Možná je to cool, ale dost nebezpečné pro ně i okolí. Nejlepší je však parkoviště naší hudební školy. Tedy ona vlastně žádné parkoviště ani nemá, jen lidé ze školy parkují na parkovišti před paneláky. A pokud by se nějaký panelákový důchodce YouTuber našel a natáčel každodenní pohled z okna, brzy by měl hodně odběratelů. Já to vidím 3x týdně a nestačím se divit. Nechápu proč maminky, které se řídit teprve učí, zajíždějí do úzké parkovací ulice. Musí jim být jasné, že dříve či později budou muset vycouvat. Otočit se na konci je prakticky nemožné při denním provozu, neboť na konci stojí ještě dvě auta navíc s řidiči čekajícími na děti. A tak se pokaždé z