janabruzkova.blogger.com

Dnes jsem si prošla zkoušku ohněm. Jsou dny, kdy nerozumíte světu, nebo svět nerozumí Vám? Šla jsem odpoledne nakoupit s dcerou do Lidlu. Potřebovala jsem toho víc, proto jsem svého kapesního psa nechala doma. Jak tak dávám do vozíku mléko, šunku, ovoce, jogurty, přijde ke mně starší paní. "Kde je tenhle jogurt?" spustí na mě ukazujíce do mého vozíku. Já ji ho ukazuji v regále. Paní kroutí hlavou a něco si mumlá pod vousy. Po chvíli na mě zvýší hlas a slovně mě napadne, že jsem jí je vykoupila, že jich mám ve vozíku alespoň třicet. Měla jsem jich deset. Dětem je dávám do školy na svačinu a mají to na 5 dní. Znova důchodkyni vysvětluji a ukazuji, kde jsou. Ona je stále nespokojena, já tedy odcházím nakupovat jinam. Po chvíli si mě znovu najde a začne na mě křičet. "Tak okrást a napálit důchodkyni se vám zachtělo. Ale já se nedám, nenene!" Já nechápu, o co jí teď jde. Koukám na ni jako puk. "Ty, co jste mi ukazovala nebyly v akci, to byla jiná příchuť. Chtěla jst

Byla jednou jedna babička, nebyla to obyčejná babička, nebyla to ani moje babička, ale byla to babička hodna tohoto článku. Měla jsem to štěstí zažít své dvě vlastní milující babičky a jednu úžasnou babičku na hlídání, o té to však také není, snad příště. Toto je článek o babičce mé nejlepší kamarádky. Zamyslete se nyní, kolik lidí na světě si nepamatujete zamračené, naštvané či nepříjemné? Na to kolik času jsem s ní strávila a kolik lumpáren jsme s kamarádkou vyváděly, tak je to úplný zázrak! Trávily jsme u ní část letních prázdnin a to i v pubertě. Musela mít svatozář. Co my jsme si jen navymýšlely, jednou jsme chtěly třeba spát venku pod širákem. Bylo to v létě, vlastně by to nebylo nic divného, kdybychom měly spacák, karimatku a nebo celtu. To jsme však jako správné dámy blondýny neměly. Přiměly jsme tedy babičku, aby souhlasila s vynesením postelí na zahradu. Při potěžkání tohoto nákladu jsme zvolily lehčí variantu, že vyneseme pouze nové matrace. Ty jsme spustily do zahrady přím

Hrdinové dnešní doby jsou podle mě všichni nesobečtí lidé. Nemusíte zrovna zachraňovat svět, stačí se jen chovat slušně k lidem, zvířatům i přírodě. Přijde mi, že čím jsou lidé starší, tím častěji podporují heslo: "po nás ať přijde potopa". Nepřemýšlejí na svoje děti a vnoučata, protože v nich se už také zklamali. Proto vidíte tolik vzteklých důchodců. Mají málo peněz, málo kamarádů (čas neúprosně běží a každého to čeká), málo zábavy. A byli to krásní a produktivní lidé. Málokdo umí stárnout. A přece se najdou výjimky. Před pár dny jsem pozorovala výborného dědu. Bylo mu kolem 70 let. Vzal si tak 5 letého vnoučka na lyže. Co k tomu dodat, to je odvaha, jenže aby to nebylo všechno, nešli si na běžky, nebo za humna na svah. Oni se vydali přímo na černou. Lyžařské znalosti klučiny byly velmi malé. Jo, děda na svůj věk jezdil brilantně. Jestli si byl tak jistý, nebo to byla už stařecká senilita, to nevím. Chvíli jsem je sledovala, zda nebudou potřebovat první pomoc. Helikoptéra t

Jednoho krásného dne zmizelo slunce jednomu zkorumpovanému dopravnímu policistovi. Je to tak neuvěřitelný příběh, že se s Vámi o něj musím podělit. Jak už jsem dříve v blogu psala, jezdím již dlouho, často a ráda. Avšak mé začátky nebyly úplně slavné. Již jako sedmnáctiletá slečna jsem se přihlásila do autoškoly. Problémy jsem s ničím neměla a tak jsem jízdy i písemné zkoušky bez zaváhání dokončila. Čekaly mě už jen závěrečné jízdy s dopravním policistou. To však byl kámen úrazu. Můj učitel mi pověděl: "Pokud chceš mít jistotu, že se ti jízdy povedou, stačí 1000,-Kč". Řekla jsem mu, že ještě chodím do školy a nevydělávám. (Chodila jsem sice od 15 let i dříve na brigády, ale dávat policistovi mé těžce vydělané peníze, se mi zrovna nechtělo). A tak jsem rupla. První pokus nevyšel. Učitel mě nahnal do ulice, kde nově namontovali značku "Průjezd zakázán". S tou jsem nepočítala, soustředila jsem se totiž na ostatní věci. (Jako je spojka, plyn, brzda, blinkry …….). Trochu

Některým lidem slunce jen tak nezmizí a to je moc dobře. Už druhý den sleduji skvělého starce. Včera byl na parkovišti vleku jako jeden z prvních. Bylo 8 hodin ráno a veselý dědeček zaparkoval svoje malé autíčko. Když pak vystoupil a s úsměvem si začal nazouvat přeskáče, zpozorněla jsem. "Jé, on ještě lyžuje" pomyslela jsem si. Slunce se opřelo do svahů a ozářilo čerstvý manžestr. Největší krása, které se nikdy nenabažím. Prázdný svah bez lidí dokonale urolbovaný do malých vlnovek (pro ty, co nevědí, co je manžestr). Užívala jsem si to plnými doušky a vnímala vítr. Už ne ve vlasech, všichni už jezdíme v helmách a vlasy jsou v kukle. O tento požitek jsme již ochuzeni. Dědoušek měl asi podobné pocity soudíce z jeho chování. Dnes ráno jsem si přivstala a byla na parkovišti ještě dříve. Parkoviště zelo prázdnotou, byla tam jen dvě auta, já a vedle mě parkovalo pidiauto dědečka. Děda vystoupil a chopil se mobilu. Volal asi babičce. Sděloval, že dobře dojel a povídá jí: "Co j

Opravdu těžké téma. Já osobně vše raději zjednodušuji. Koukám na komedie, pohádky a dokumenty. Čtu lehkou literaturu. Do divadel chodím na různá představení, ale pozitivně laděná. Mám pocit, že svět kolem nás je už tak dost tvrdý a nekompromisní, takže se stačí jen rozhlédnout a máte tu drama i horor na dosah ruky. Mám velmi dobrou představivost, a proto se mi stává, že po takovýchto knihách i filmech špatně usínám. Nerada se bojím. Ano, dějiny byly kruté, je to naše součást, ale neumím se nad to jaksi povznést. Když si chlapi doma pustí dokumentární film z války, jdu raději vařit. Já už vidím ty statisíce nešťastných matek, sester, žen i dětí. Mnoho mých kamarádek to má stejné. To vše se s námi děje po narození prvního potomka. Zřejmě nějaké genetické naprogramování. Neznamená to však, že jsme jen ufňukané dámy. Umíme bojovat jako lvice a ochraňovat domov. Jdeme i nekompromisně za svými sny. Když mi bylo něco kolem devíti let, jela jsem na tábor. Na tábory jsem jezdila už od první tří