janabruzkova.blogger.com

S úsměvem se můžete povznést nad všechno. Tvářit a cítit se naštvaně stejně nepomůže a třeba se po čase opravdu z hloubi duše zasmějete, stejně jako v dnešním "pro změnu" pravdivém příběhu. Byl teplý podzim a já jela se svojí kamarádkou na návštěvu jejich příbuzných. Strašně se jí nechtělo samotné a já měla čas. Plánovaly jsme už dlouho nějaký výlet, měla jsem sice na mysli trošku něco jiného, avšak i tohle znělo zajímavě. Když jsme dorazily do té nejmenší horské vesničky, co jsem kdy viděla, už tam na ni všichni čekali. Většinou starší obyvatelé se scházeli jednou ročně u její rodiny a společně slavili příchod podzimu. Mile nás přivítali. Občerstvily jsme se domácími bio potravinami a vyšly jsme před stavení dát si cigaretu. Vzpomínám si na ten večer, jako by se to stalo včera. Bylo to tam opravdu nezvyklé a pro mě, rodilou Pražačku velmi zajímavé. Spousta starých lidí s neudržovaným chrupem, (to jim však nebránilo v širokém úsměvu), se na nás culila. Ty úsměvy měly nádech p

Téma týdne je jako dělané pro mě. "Co dokáže úsměv?" Prakticky všechno. Upřímný úsměv Vám otevře dveře do celého světa. Když se totiž budete na svět jenom mračit, nic krásného Vás nepotká. To krásné se lekne a obejde Vás obloukem. Úsměv je totiž přímo napojený k srdci. Jéé, no jo, už jsem u toho a to to trvalo. KONEČNĚ! Když jsem se ptala svého táty, jak se mu má kniha líbí, odpověděl mi po pravdě toto: "Ty víš, že já čtu s oblibou jen technickou literaturu a scifi." Jenže, to já opravdu nemohu sloužit, obojí je pro mě "španělská vesnice". I když, ….teď cítím, že jsem se o ždibec přiblížila k dokonalé dceři. Úplně si to "technicky" představuji. Všechny naše smysly mají obvod s výchozím bodem (zdrojem) v mozku, ale usměv řídí srdce. Jenom rychle pro pořádek vysvětluji, že jsou i jiné obvody se zdojem jinde vyskytující se u mužského pohlaví, ale to vzhledem k účelu tohoto článku (tj. potěšit otce) opravdu nemohu rozvádět. Jedna má vzdálená příbuzná

S myšlenkou tohoto článku si pohrávám již pár let. Vlastně už od dětství mě tento příběh fascinoval a vzhledem k mé představivosti také ožíval, až se stal mou součástí, i když jeho hlavní hrdina se semnou minul asi o čtvrt století. Bratr mé babičky bydlel ve Vršovicích stejně jako celá naše rodina již po generace. Byl to "prý" moc hodný a milý člověk. Za svobodna si pořídil pejska a dal mu jméno Brok. A protože ho měl opravdu rád i Brok mu svou lásku dával bezmezně najevo. Jezdil s prastrýcem do práce, na různá obchodní jednání a vůbec, byli stále spolu. Jenže jednoho dne se prastrýc Jenda zamiloval. Přes jeho "zralý" věk ho okouzlila krásná lehkonohá Slovenka Méry. Méry byla úchvatná, jenže měla jednu vadu na kráse, nesnášela zvířata. Takže podvraťák, i když s bystrým kukučem neměl žádnou šanci. Dala Jendovi na výběr: "Buď já, nebo on." Zamilovaný prastrýc oželel svého čtyřnohého parťáka a oženil se s Méry. Brok nechápal, co se děje. Neskončil však na uli

Pomalu, ale jistě přicházím k poznání, že nevíš dne ani hodiny, kdy zase jednou budeš za vola. Ano, je jaro a já se raduji z probouzející se přírody, veselých zvířátek a sluníčka. Minulý článek o kravách a teď pro změnu vůl, nemůžu si pomoci, vhodnější slovo jen těžko hledám. Moje kamarádka chtěla nedávno poradit s prací na téma "špatné porozumění" a já ji z fleku převyprávěla tuto moji vlastní a jedinečnou příhodu. Pražské školky, to je terno. Na silné ročníky našich dětí Praha nebyla připravena. A boj za "dobrou" státní školku vyžadoval tvrdá ramena. Samozřejmě tu byly i školky soukromé, kde však 20 000,-Kč měsíčně byla normální sazba. Můj výborný kamarád do takovéto školky svoji dcerušku dával. "Co tam holka baští?" ptala jsem se ho jednou ze srandy, "Kaviár?" dodala jsem ihned. Zašklebil se na mě a povídá: "Víš, jak je to dokonalý, mám ji pořád na očích." Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Potom mi to vysvětli: "Školka má skvěl

Všichni máme "svůj svět", ve kterém se cítíme bezpečně. Občas otevřeme dveře a někoho si pustíme dovnitř, pokaždé je tu ale riziko, že tam způsobí kalamitu a bezpečí bude fuč. Je to risk, který se někdy královsky vyplatí a pokud ne, tak nás to buď poučí, nebo zmíněné dveře doslova zabední. Obojí je život. Protože věci ani lidé občas nejsou takoví, jak vypadají. Teď mě napadla úsměvná a myslím i výstižná příhoda, která se mi stala před lety. Jeli jsme tenkrát na týden do Tater. Celý náš lyžařský oddíl se moc těšil. Výprava to byla jako na severní točnu. Krosny narvané k prasknutí, lyže, helmy, přeskáče, kytaru….. Nádherné ubytování z fotek bylo ve skutečnosti ještě krásnější. Úplně nová fasáda…, vlastně celé to zářilo novotou. Vešli jsme dovnitř a rozhlédli se po pokojích, trochu mě zarazila zvláštní, nedefinovaná "vůně". Radostně jsme se ubytovali a těšili se na večeři. Večer, když jsme ulehli, zdál se mi zápach silnější. Nikdo nic neříkal a tak jsem mlčela. Další d

Co vede lidi k různým rozhodnutím? Okolnosti. Včera jsem si vyslechla příběh jedné mé známé. Se třemi různě starými dětmi odešla od manžela. Proč? Už si nerozuměli. Jak to ve svém okolí vidím, ženy po čtyřicátém roku tíhnou k sobě. Co je spojuje? Stejný úhel pohledu, stejná zábava, stejný humor, stejné komunikační potřeby. Muži CELOŽIVOTNĚ tíhnou k sobě. Co je spojuje? Stejný úhel pohledu, stejná zábava, stejný humor. Ženy mladší si to ještě neuvědomují tak intenzivně, ale s odrůstajícími dětmi Vám to náhle dojde. Děti mají svůj svět, svůj život, chlap jde s chlapy na ryby a co teď? Teď jsou tu kamarádky. Jedna ho má na fotbalu, druhý zase bez hnutí hypnotizuje monitor, třetí šel s kámošem na kolo a čtvrtý je na pivu. Naše světy se zásadně rozdělily. My jdeme cvičit, do divadla, na vínko, do obchoďáků okouknout, co se nosí, do kina atd. Muži vesměs odmítají účastnit se naší zábavy a na tu jejich nás nezvou jen ze strachu, abychom to náhodou nepřijaly. S rukou na srdce, kdo by chtěl jít