janabruzkova.blogger.com

  Toto je opravdu pěkná story, myslím, že vyvolá úsměv generaci, která se narodila před rokem 1989. A ti ostatní se nám také zasmějí a trochu nás i politují. Před pár měsíci jsem byla s kamarádkou v Ikee. Objednávala si tam novou pracovní desku ke kuchyni a nějaké příslušenství. Já jsem tam nic nechtěla, ale už jsem akutně potřebovala zdrhnout z domácího kolotoče. Jak jistě všichni víte, nic nechtít v Ikee, znamená minimálně jedna modrá taška čehosi, co v dané chvíli "nutně" potřebujete. Zaměření kuchyně od profesionála měla s sebou, tak už "jen" vybrat a zaplatit. Vybrala hned, avšak příprava smlouvy zabrala horu času. Už jsme všechno prošly a smlouva stále nebyla. Proto nám dali poukazy k občerstvení. Dala jsem si kávu a oříškovokaramelového dortíka. Káva mi tedy vůbec nechutnala, je na mě moc kyselá, zato dortík byl sladký až až. Kávu jsme odnesla a zašla si pro zelený čaj. Jenže k němu byl také dortík. No co, dám si dva. Po chvíli polemizování být či nebýt, jíst

  Že se snižuje věk sexuální informovanosti, jsme již všichni bezpochyby postřehli. Vše, co bylo dříve tabu, je dnes okatě vystavováno na každém rohu. Ale pornofilmy přímo ve školce, to už je vážně vrchol. Ne, nedělám si srandu. Paní učitelka ve školce takovéto DVD měla a dokonce zmíněný pornofilm dala dítěti i domů. Až tam pak ubozí rodiče zjistili, o jak závažný materiál se jedná. Ještěže jejich dítko bylo poslušné a na DVD se chtělo kouknout teprve večer s rodiči, jak bylo zvyklé. Vůbec ho nevyndalo, natož aby ho prohlíželo či jinak zkoumalo. Zděšení rodiče byli v šoku, kam ten svět spěje? Co to je za monstrum, co dá čtyřletému dítěti do ruky porno? Neděje se ve školce ještě něco horšího? Tyto otázky se honily v hlavách rodičů nad světelnou rychlostí. Byl večer, nemohli nic dělat, jen cítili svou bezmoc. Udeřili proto na nebohé dítko. Bylo zmatené, absolutně nechápalo změnu nálady rodičů. Čekalo pěknou pohádku a místo toho mělo doma "děsnou hádku". Maminka s tatínkem se ne

Včera mi kamarádka barvitě vykládala svůj zážitek. A já se s jejím dovolením o něj teď podělím s Vámi. Má kamarádka je milá, vstřícná osoba, příjemného vzezření, v kolektivu oblíbena. A k tomu má ještě dobré srdce. Dělá už 20 let trafikantku v hlavním městě. Její pracoviště se nachází na nejfrekventovanějším turistickém místě. Centrum musí být vždy čisté, na to se opravdu dbá. Mezi dohlížeči a likvidátory nepořádku je už delší dobu veselý romský občan. Má kamarádka Vanda ho zná nejen od vidění. Vždy brzy ráno s ní tento drobný chlápek prohodí pár slov. Prostě přírodní veselá kopa. Já mám také ráda takovéto nekomplikované človíčky. Je to o dost lepší než intelektuálové, kteří dělají jedno, říkají druhé a cítí třetí. Milý René bral svou práci zodpovědně, připadal si i důležitý. "Co by si ti turisté o nás pomysleli, že jsme jako nějaká čuňata?" říkával často. I když si ti turisté stejně většinu bordelu udělají sami. Ale pořádek musí být. Před pár dny přiběhl René na vrcholu blah

Miluji Řecko, jeho úchvatná příroda je pro mě úplně magická. Krásné pláže, nespočet ostrůvků, starobylé památky a v neposlední řadě i obyvatelé. Jejich klid a hrdost by jim mohl kdekdo závidět. Nikam nespěchají! Jezdí zásadně bez helem (skútry, silné motorky a samozřejmě i kola). Chodí uprostřed ulice, i když mají po obou stranách chodníky a víte proč? Jednou jsem tuto otázku položila starému Řekovi. Odpověď zněla: "Touto cestou chodil už můj otec, děda, praděda i prapraděda……." A tak podle řeckého práva může chodit i on, je mu totálně jedno, že ho auta turistů objíždějí. Tento nepsaný zákon se vztahuje i na psy. Takže se nedivte, když uprostřed města zastaví pes dopravu, jde prostředkem a NIKDO na něj netroubí. Vůbec je s podivem na to kolik je v Řecku toulavých psů, jak málo jich vidíte přejetých či sražených u silnic. Řekové jsou usměvavý národ, to mě nabíjí energií. Je pravda ale, že občas tedy fakt rostu z jejich pomalosti. Na pokladnách v supermarketech je všechno zpoma

Někdy tomu osud chce a lidé spolu vydrží po celý život. Poslední dobou to už není tak častým úkazem jako dříve, ale stále se to stává. Na dovolené v Řecku pozorovala jeden takový pár. Oba měli hodně přes sedmdesát, možná i přes osmdesát. Ráno si společně vyrazili na pláž, moc toho nemluvili, rozuměli si beze slov. Slunili se, jedli, četli, kochali se krásou krajiny. Problém nastal, když chtěli do moře. Oba už špatně chodili, a pokud byly vlny, neměli odvahu se tam vydat. Podpírali se navzájem a i malé vlnky narušili jejich špatnou rovnováhu. Z jejich chování stále ještě vyzařovala láska. Vždycky to nakonec zvládli sami bez pomoci ostatních. Byl na ně moc milý a doslova nabíjející pohled. Byli to Řekové. O několik slunečníků dál sedával pár starých Němců. Vůbec mi nebyli sympatičtí od pohledu a mé pocity se i brzy potvrdily. Jednoho rána jsme vyrazili společně s přáteli na pláž. Už z apartmánů jsme viděli, že je moře neklidné, ale až tváří v tvář jsme uviděli tu neskutečnou sílu vln. V

Nádech a hluboký výdech, přesně tak, popřípadě několikrát opakovat. Toto je můj recept, když chci zapomenout na své dobré vychování a mám sto chutí poslat někoho zostra do řiti. Zrovna včera se mi jeden takový adept přímo nabízel. Jela jsem z Boleslavi a chtě-nechtě jsem při cestě zpět přibrzdila v Ikee. Už jsem to odkládala hodně dlouho, ale koš do kuchyňské linky jsem opravdu nutně potřebovala. Tomu starému se vylomil držák, a když jsem ho položila na zem, tak v něm v noci úřadoval pes. Z této jednoduché nákupní akce byla hodinová procházka mezi bloumajícími lidmi. Šla jsem rovnou dolů do doplňků, tam koše jsou. Ano, všechny koše, jenom ten můj ne. Mladý zženštělý prodavač mě poslal nahoru do oddělení kuchyní. Vydala jsem se v protisměru zpět, cesta jako ve videohře, kde se snažíte vyhnout zombie. Lehce rozladěná jsem dorazila do kuchyní. Tam můj koš také nebyl. Vyhledala jsem prodavače. Asi pětadvacetiletý "muž" v upnutých krátkých kalhotách, elastickém tričku s váhou 45 k

Udělala jsem velkou chybu, když jsem volila tábor. Měla jsem na to právo, vzhledem ke svému věku jsem nemohla ani tušit, co mě v příštích dnech čeká. Není tábor, jako tábor. V dnešní době se to už celkem ví, ale dříve byly všechny tábory většinou podnikové. Znamenalo to, že firma pro děti svých zaměstnanců pořádala letní tábor tří turnusový. Každý na 20 dní. Já jsem byla milovníkem táborů a tak jsem jezdila na dva turnusy. Jeden vodácký a druhý pod hrad Bezděz. Po čase se jeden zrušil a já nevěděla, kam jet. Pod ruku mi padl letáček: "Tábor Český Šternberk - volná místa." To znělo dobře. Sbalila jsem si tedy svou kytaru, černý tátův svetr a čundrácký klobouk i další důležité věci a těšila se na nové zážitky. Jaké bylo mé překvapení, když na srazu u autobusu byly "zvláštní" děti. A nejen děti. Také rodiče vypadali jako šílená banda snobů. Nebyla jsem daleko od pravdy. Chyběla tomu jiskra i šťáva, parta i přátelství a hlavně SRANDA. Děti se moc nebavily, hodně četly,