janabruzkova.blogger.com

Často mívám pocit, že můj životní prostor se je ohraničen v místností 1,5x2,4m. Občas si dělám vycházky do koupelny za účelem puštění pračky a pověšení prádla z pračky, popřípadě sundání prádla ze sušáku a srovnání do koše. Ale kuchyň vládne mému času. Kdybych tento čas věnovala cvičení, byla bych určitě sexbomba, pevná jako skála. Ale v mém světě spíš ochutnávám , dochucuji a uždibuji a vše mi je tak hříšně blízko, že si nemůžu nedat. To když si omylem, přece jen zajdu zacvičit, tak chápu, že ty vytrénované ženy netloustnou. Na baru jim totiž prodávají jen prazvláštní proteinové tyčinky, mně odporné už od pohledu. To moje oříšková bábovka je jiný šálek kávy. A káva k ní a hned je svět růžovější. Jedna má kamarádka mi povídala, že když přijde k někomu na návštěvu, prvně okoukne sporák a vše jí je jasné. Tak jako věštkyně čtou z ruky, ona si obrázek o ženě dělá podle sporáku. Mně se tam občas dají vyčíst romány. Celá historie stravování naší rodiny. Ano vím, když jsou děti malé je

Každý máme tu představu jinou a já jsem občas na jiné cestě, ba snad někdy i v PROTISMĚRU. Škola v přírodě - Asi jako "každá" matka se ke školám v přírodě stavím značně zodpovědně. Tak i letos jsem vše uchystala a připravila, popřípadě dokoupila přesně dle doneseného seznamu věcí. A přesto jsem u autobusu zjistila, tedy můj manžel mě důrazně upozornil, že většina dětí má výrazně menší zavazadlo než náš syn. A aby to nestačilo, zapomněla jsem při odchodu dodat do příručního zavazadla ( neboť do kufru už se mi nevešly) náhradní tenisky. Měl pouze tenisky, co má na sobě a holínky. Před autobusem jsem znervózněla. Po nějaké chvilce jsem přiznala manželovi své pochybení a požádala ho o rychlý návrat pro tenisky. Dostavila se mi pouze dlouhosáhlá přednáška o velikosti ostatních 50ti zavazadel, protože jely dvě třídy. A když skončila, zjistil manžel, že jeho auto je důkladně zablokované ze všech stran. A čirou náhodou jsem ani jedno auto neznala, zřejmě druhá třídy. Většinu automobi

"S pravdou nejdál dojdeš a lež má krátké nohy." To učím své děti. Ano, jak ubohé v dnešní době. Když byl syn malý, napsala jsem mu do žákajdy omluvenku : "rodinné důvody". Neměla jsem jiný den čas a slíbila jsem mu, že ho vezmu, jako každý rok, na výstavu hraček. Tak nešel v pátek do školy. Ptal se mě, co povědět, když se ho bude paní učitelka ptát. Řekla jsem pravdu. A samozřejmě se zeptala. "Copak, copak, co bylo tak vážného v rodině? " Očekávala svatbu, pohřeb atd… "Byl jsem s maminkou na výstavě." "A čehopak" očekávala jistě umělecká díla naší společnosti. "Hraček" pípnul syn. Fakt bych chtěla vidět její obličej, přestože si ho dovedu skvěle představit. Stále jsem v hloubi duše až nezdravý optimista. Vidím lidi lepší než jsou. Jak byla v Machovi a Šebestové skvělá hláška z výletu k rybníku Krajáči : "…děti, v každém je cosi dobrého i v chlebníku…" Takže, tak nějak to vidím. Špatně chápu, když hodní lidé dělají šp

Tak přesně bych ho prožít nechtěla. Každý můj den není zrovna dokonalý. Avšak na každém z nich se snažím něco pozitivního najít. I když třeba dnes se mi fakt špatně hledalo. Syn od včera nemocný a od noci už to mám i já. Skvělé "dětské virózy". Štěně chytlo blechy, opravdu nevím kde, když ještě ven nechodí. Takže já i dcera jsme sežrané do kostí. Na chlapy u nás nic nevleze, dokonce ani komáři na nich nehodují. Návštěva veterináře mi udělala vítr v peněžence. Domů jsem však přišla skvěle vybavená na válku s blechami. Mělo to však jednu, vlastně dvě chybičky. Zaprvé venku stále pršelo a vlhkost vzduchu je tak vysoká, že doma neuschnou ani trička, natož pak velký pelíšek a všechny hračky, dečky, ručníčky atd. A za druhé moje energie vzhledem k viróze byla nulová. Prostě mi všechny ty blechy i s kuklami byly u pr… Vzala jsem si prášek a šla si chvíli lehnout. Odpoledne jsem s vypětím všech sil vyzvedla dceru ze školy a chtěla jí udělat radost. Vzala jsem štěně s sebou. To moc rá

Strach, jako dítě jsem ho skoro neznala. Občas jsem se obávala špatné známky, to je asi všechno. Byla jsem věčný optimista, který se ničeho nebojí. Začala jsem ho poznávat až v dospělosti. Manžel, ten vše spíš viděl černě a tak mě svým pohledem nakazil. Už jsem se začala po tmě otáčet, zda za mnou někdo nejde. Ano, někde mezi je ta správná cesta. Když se ničeho nebojíte, je to blbý, a když se bojíte všeho, je to ještě horší. Jedna má známá má dva dospělé syny. Oba s ní tenkrát ještě bydleli, bylo jim tak 17 a 20 let. Před jejich domem v noci začal zvonit ožrala. Byl hlučný a bušil jí do branky. Když se ho ptala, co chce, začal něco sprostě mumlat. Poslala na něj své syny, ať ho odtamtud vyhodí. Celou scénu jsem tenkrát sledovala s tchyní . A ta povídá: "Já bych tam své děti nikdy neposlala, co když má zbraň, nebo je pod drogami, já bych na něj zavolala policii." A to právě ten rozdíl v přístupu. Synové naší známé jsou teď ve speciální jednotce policie a riskují svůj život kaž