janabruzkova.blogger.com

Včera zacinkal zvonečkem Ježíšek a na dveře zaklepal prima trapas. Tak to jsem ani ve snu nečekala. Dějí se různé věci, se kterýma zrovna nepočítáme, ale toto mě vážně šokovalo nebo naštvalo? Posuďte sami. Když už jsme konečně dojedli štědrovečerní večeři, mohly jít děti vyhlížet Ježíška a my začali pod krásně nazdobený stromeček ládovat více i méně potřebné dárečky. Některé byly překvapením, jiné jsme si pořizovali sami. Mezi ty patřil i speciální dámský holicí strojek do bikin. Dlouho jsem váhala mezi novým elektrickým kartáčkem na zuby a tímto strojkem. V ruce jsem držela dva kartáčky a do toho guglila recenze. Popis, že kartáček komunikuje s telefonem a bonzuje, které zuby jsou špinavé, mě dost zneklidnil. Úplně jsem si to představila, proto jsem zvolila "hloupý" holicí strojek. Je sice na elektriku či baterie, alespoň však mlčí. Byl v krásném vánočním balení s pěkným kartáčem na vlasy jako dárek. "To se hodí, proč ne" napadlo mě. Dárky jsme rozbalovali pomalu a

Tak už se nám to krátí. Těsta v ledničce čekají na ten správný čas, okna v ložnici čekají na správný čas, s výběrem stromečku čekám na ten správný čas. To jsem zvědavá, kdy nastane. Přemýšlím o domácích nočních směnách. Jenže to bych byla na Štědrý den jako zombie. Miluji ty vánoční filmy a seriály, kde jsou dokonale oblečené a načesané hospodyně s jiskrou v oku v načančaném domě, poklidně čekající na příchod Ježíška. Před třemi lety se mi to také povedlo, ale víckrát to asi nedám. A děti to vnímají takto: Maminka kmitá nadzvukovou rychlostí, tatínka už z toho průvanu bolí hlava. Chtěl by koukat na pohádky nebo třeba na Colomba a maminka nedá pokoj. Chce to mít jako z filmu. Že se na to nevykašle. I pes raději zaleze do boudy, bojí se o život (aby ho nezašlápli), vnitřní instinkt. Děti o tom také vážně uvažují "Kdo uteče, vyhraje". Proto oba raději zalezou do svých uklizených pokojů. Tam po nich nikdo nic chtít nebude! Úplně si tento pocit pamatuji i jak jsme se ségrou mizely

Nejen vánoce jsou očima dětí úplně jiné, jiný je vlastně celý svět. Všechno je velké, všichni jsou moudří a nějaké pro nás banality jsou základními kameny jejich reality. Jen málokdo z nás to dokáže chápat, vyžaduje to čas, chuť a energii. A tuhle vyváženou trojku nemáme tak často. Před pár dny mi vyprávěly kamarádky děti, jak dokonalou dovolenou LETOS u moře měly. Pak jsme si daly kafe, všechny děti si šly hrát a my s kamarádkou jsme v hovoru o létě pokračovaly. "To bylo šílený, jela jsem s dětmi a tchýní sama. Autobus nesplňoval emise pro Rakousko, proto jsme vyrazili objížďkou přes Maďarsko. Myslím, že neměl ani dálniční známky, protože cesta byla cesta-necesta. Jeli jsme do toho Chorvatska snad třicet hodin. Ubytování bylo v chatkách. To by platilo, ale chatky byly z papundeklu sežraného zubem času a ztenčeného vlivem eroze do průhledna. Nesměli jste se o zeď ani opřít, aby to nedopadlo jako s domečky 3 prasátek. Jedny umývárny, tři záchody, oboje s celodenní frontou. Měli jsm

Nevím, kolik dětí má čas čekání na Ježíška tak krásný, jako jsme měli my. Jak vidím ten chaos, neskutečné fronty aut na vjezdu i výjezdu z nákupních center, chytá mě z toho vztek. Občas i smutek, to toho pořád tolik potřebujeme? A jsme šťastnější, když toho máme více? Já tedy ROZHODNĚ ne! Když jsem byla malá, nacházela jsem pod stromečkem tak tři dárky. Mé děti jich tam mívají mnohonásobně více a přestávají si jich vážit. Naší vinou. Nedáváme jim šanci radovat se z maličkostí a neučíme je skromnosti. (Nemyslím to pouze na své děti, já si to uvědomuji a opravdu se snažím, ale je to problém obecný.) Není se však čemu divit, když mají za vzor nás dospělé. Nejhodnotnějším darem dnešní doby jsou podle mě společné zážitky. A to jak pro děti, tak i pro dospělé. Nezabírají místo ve skříních, neztloustnete po nich, ani se neopijete. Vždyť čas, který někomu věnujete, je to nejcennější, co mu můžete dát. Pokud totiž máte někoho rádi, vždy si na něj čas uděláte. A společné chvíle ty Vám už nikdo n

Na cestě do Františkových lázní nás před pár lety zaskočila nemilá událost. Náš malý syn začal kašlat a nemohl přestat. Prvně jsme mysleli, že mu jen něco zaskočilo, ale po několika minutách nám bylo jasné, že to jen tak nepřejde. Otevřeli jsme tedy okýnka na autě a dojeli do Chebu. Byla totiž sobota a tam se nacházela nejbližší pohotovost. Na příjmu na dětském oddělení sloužil úžasný doktor. Dali synovi dýchnout na rozšíření a zklidnění průdušnice a mohli jsme pokračovat do lázní. S sebou jsme však dostali i "nejlepší" lékařskou zprávu: "Euforický kojenec, blahobytného vzezření se dostavil s dýchacími ……." Dost jsme se zasmáli a naše paní doktorka také. Lékař poeta. K tomu naše dětská doktorka povídá "Víte, jaká byla nejlepší zpráva, kterou mi rodiče přinesli?" Změnila jsem se v jedno ucho. " Záchrannou službou ošetřeno tržné zranění na dolní končetině. Zranění bylo způsobeno zubní protézou (ne vlastní)." Hlavou mi prolétla vzteklá babička, kter