janabruzkova.blogger.com

O víkendu jsem slyšela krásný příběh. Kamarád mi povídal jeho "pracovní" zážitek a ještě dlouho po tom jsem měla o čem přemýšlet. Věděli jste, že velké firmy mají všelijaké pracovní zajímavosti? Vedle různých teambildingů dostávají dokonce placené dva dny v roce na dobročinné akce. Zaměstnanci si mohou vybrat, co je jejich srdci blízké. A ti, co srdce nemají, mohou sedět v klidu v kanclu. Ostatní mají k nahlédnutí tabulku, kde jednotlivé dobročinné organizace píší svá přání a požadavky. Vypadá to prý nějak takto: Název organizace, sídlo, datum, počet potřebných osob, činnost. Ta je pak dále rozvinuta na různá zaměření, třeba zahradní práce, komunikační práce, řemeslné práce atd… Vy si pouze zaškrtnete vhodnou variantu. A je to, můžete vyrazit. Když nastane ten den, vydáte se doslova do neznáma. A teď už jen vyprávění: " Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, když jsem ráno vstal. Raději jsem to zkombinoval. Dopoledne zahradní práce, to umím až moc dobře a odpoledne komunikační

Dnes jsem si souhrou událostí vzpomněla na jeden dnes už úsměvný příběh. Mám ráda auta, ráda řídím, ale vždycky to nebylo úplně slavné. Viz můj blog s úplatným policistou při jízdách na řidičák (Ať žije korupce). Když jsem dodělala autoškolu, bylo mi 17 let. Musela jsem čekat do svých 18.tých narozenin, abych si řidičák vyzvedla. Řídila jsem hrozně, tak asi jako většina z nás, proto jsem pořád chtěla, aby se mnou někdo jezdil. Bylo mi prakticky jedno kdo, hlavně, že někdo. Jen ne můj manžel a můj otec, ti na mě stále křičeli. Proto jsem vozila kamarádky, babičku i jiné. Jednou jsem se odvážila a vyjela si sama. Jela jsem z Vršovic na Harfu. Na semaforu na Želivárně, tam je to do kopce, musíte se rozjíždět s ruční brzdou, která u mé staré škodovky 120 nebyla v dobrém stavu, jsem se pekelně soustředila. Byla jsem tak asi čtvrté auto na semaforu, když se mi z volantu začalo kouřit. Něco pod palubní deskou začalo hořet. Hustý kouř mi rychle naplnil auto, začala jsem kroutit kličkami u okén

Ano, všechno na světě má svůj začátek i svůj konec. Chtě nechtě vše jednou skončí. Člověk se musí smířit i s porážkami a vzít si z nich ponaučení. Hlavní je, furt se snažit, bojovat a chtít víc. Ne, nejsem hamižná a nenažraná, myslím víc vědět či víc vidět nebo umět! Nedávno jsem přemýšlela o jedné příhodě, která se nám opravdu stala, a myslím, že ani Vás nenechá bez zamyšlení. Měla jsem před svatbou, když se mě má nejlepší kamarádka zeptala, zda bych s ní nejela na poznávací výlet. Chtěla jet s matkou a měly to už dávno zaplacené, jenže mámě se nakonec nechtělo. Zdálo se jí to v tom horku moc náročné a nekomfortní. Co mi zbývalo, nejlepší kamarádku máte jen jednu a tak jsem kývla. Zájezd byl směr jižní Itálie. Začínalo se Řím a Vatikán, pokračovalo Neapol, Capri, Pompeje a Vesuv. To vše za 7 dní i s cestou. Autobus byl také ve stylu zájezdu - historický. A nejen autobus i osazenstvo bylo důchodového věku, kromě dvou vysokoškolaček, studentek historie. Ty však s námi za celou dobu nepr

Každý z nás máme stinné stránky. Nikdo nejsme dokonalí, jen občas se nám chyby jiných nehodí zrovna do krámu. Tak jako mně. Když syn nastoupil do skvělé státní školky, byl pln nadšení. Dostal paní učitelku mladou, krásnou, pouze značně obézní. Její obličejové rysy, byly jako tesané do kamene, jen tak asi 60 kg minimálně měla navíc. Marně jsem krásku prosila, aby nedávala mému tříletému synovy sedm houskových knedlíků. Bylo to úplně zbytečné. Když už mi po nějaké době došla trpělivost (syn měl sklony k obezitě), poslala jsem do školky manžela. Vyrazil pln zlosti a odhodlání, doslova jsem ho k tomu dlouhodobým nátlakem přinutila. Když ji uviděl, změnil taktiku. Na krásku se pěkně usmál a povídá "Paní učitelko, prosím Vás, nepřidávejte klukovi". Zamrkala na něj svými předlouhými řasami a říká "Víte pane, to máte těžké, TĚLO SI TO ŽÁDÁ". Co dodat, v jejím případě, to bylo rozhodně nesporné. Své žádající tělo vzorně poslouchala. Pouze měla to štěstí, že jí Pánbůh nadělil

Opravdu je zlo v každém z nás? To si nemyslím. Jsou i lidé, kteří by se k tomu nesnížili, kterým to je tak silně postavené proti jejich přesvědčení, že ani v životních situacích typu "na hrubý pytel, hrubá záplata", nejsou schopni takto reagovat. Zlo je prostě pod jejich úroveň. A znám jich hodně. Dnes jsem byla svědkem zajímavé události. Byla jsem, jako již po několikáté, na "dětském" koncertu. Většinou se konají 2x do roka v koncertních sálech hudebních škol. Paní učitelky hudebních nástrojů tam předvádějí pokroky svých žáků. Žáci se na toto vystoupení zodpovědně připravují celý půlrok. Atmosféra je sváteční, avšak nervozitu dětí pociťujeme silně všichni. Chybka sem, chybka tam, ale skoro dokonalé, vždyť na to mají ještě celý život. Mohou se zdokonalovat do aleluja. Krátké nohy jim bimbají pod klavírem, dokud paní učitelka nepřipraví adekvátní stupátko. Jsou jich i různé velikosti, protože na klavír hrají už i předškolní děti. Je to krásné. Při hraní dlouhé ukoléb

Bylo nebylo, za dávných časů žila byla jedna holčička. Byla akorát hezká, akorát chytrá, ale zato velice vychytralá. Vždy věděla, co chce a jak toho dosáhnout. Roky plynuly, ona rostla a zdokonalovala se (v taktikách manipulace s lidmi). Bylo to tak snadné, vše jí šlo od ruky, nebo spíš od rukou jiných? Ne i ona byla pracovitá, to se jí musí nechat. A tak všechno kolem ní kvetlo. Ve dvou….tedy ve větším počtu se to lépe táhne. Když vyrostla, našla si pana Vychcánka. Tvořili skvělou dvojici. Ona velela, on poslouchal a makal, co víc si mohla přát? Jejich honba za pozlátkem pomalu semlela i zbytky lidskosti a lásky, které v sobě měli. Do jejich srdce patřil pouze 1. Majetek, 2. Oni dva, 3. Děti (striktně jenom jejich vlastní). I když už všechno kolem nich snad ani dokonalejší být nemohlo, stále nepociťovali spokojenost. Lidé kolem byli šťastnější a tak začali závidět. Nechápali, že to, co jim chybí, nejde spočítat ani nijak vyčíslit. Byla to upřímnost a láska. Přes jejich intriky i kalku

TO snad ani není možné, kde se to v těch lidech bere? Vždy, když mám tu čest se s některým z výše jmenovaných setkat, mám potřebu v nich probudit lidskost. Někdy uspěji, většinou však narazím, nemůžu si však pomoct. Šla jsem na návštěvu ke kamarádce a zaparkovala před jejím panelákem na potřetí. Dvakrát jsem totiž popocukávala, nejsem ten typ, který nechá auto sobecky kdekoliv. Pokaždé koukám doprava i doleva i na různé výjezdy. Sama totiž vím, jaké to je nevyjet z brány. A protože auto přede mnou mělo dvoumetrový rozestup, musela jsem nechat 20 cm mého vozu na vjezdu do něčí zahrady. Byl to ale široký dvouvjezd a ani kamionu by to nevadilo při manévrech. Záhy vyběhl odporný chlápek a začal křičet. "To si schytáte, ihned volám policii, já je totiž volám často, do dvaceti minut tu máte odtah, víte, kolik vysolíte?" povídá chlap. "Dobrý den, jsem tu jen na skok, a jak ráčíte vidět, vůbec vám tu nevadím, neomezuji vás, když máte 8 m nájezdu", povídám já velmi mile a př