janabruzkova.blogger.com

Vždy před usnutím mám v hlavě superdálnici. Myšlenky na ní jezdí tam a zpět šílenou rychlostí. Mám nejvíce nápadů na psaní, ale nemám už sil dojít k počítači. Ráno nevím nic a to mě štve. Zkoušela jsem i diktafon v telefonu, jenže se mi to vždy záhadně neuloží nebo smaže. Zkusila jsem i obyčejný papír s tužkou, jenomže po tmě škrábu jak pes. Ráno jsem ty klikyháky jen marně rozeznávala. Včerejší myšlenka mi však výjimečně v hlavě zůstala. Hluboce jsem přemýšlela o své kamarádce. Již 20 let mám kamarádku-běžence. Jako 13letá slečna utekla s rodiči z válečného území jen s pár nejnutnějšími věcmi. Je to tichá a pracovitá žena. Nikdy, opravdu NIKDY jsem ji neslyšela si stěžovat. Jasně řekne, jak je to na prd, že děti jsou furt nemocné, jenže v hloubi duše si to nepřipouští. Nemá z toho depku. Je stále s úsměvem na tváři. Opravdu, celých dvacet let. A není to takový ten úsměv pro naštvání ostatních. Na ten mám vyvinutý senzor. Je skutečně neskutečně v pohodě. Pracuje víc než já, spí míň než

Touha po moci mě ještě nepostihla. Ano, toužím po uklízečce a paní na žehlení. Jenže se stydím, že dokonale naklizeno a vyžehleno nemám i bez ní. Takže zase nic. Ale obdivuji lidi, kteří svou moc umí použít k dobrým účelům. Jenomže jich je proklatě málo. My ostatní však také máme moc. Moc inspirovat druhé k tomu být lepší. A začít bychom měli u sebe a svých dětí. Jen nesobecký člověk může být opravdu šťastný. Není to však úplně jednoduché. Například má výborná nesobecká kamarádka (vždy dává na charitu a všem potřebným) hází odpadky z jedoucího auta a vyhazuje denně tunu jídla. Co dodat. Párkrát jsem se jí to snažila rozmluvit, ale bezvýsledně. Ano nejsme dokonalí, hlavní je, co převládá. Možná ještě budu mít příležitost něco podstatného změnit k lepšímu. Každý, kdo svou prací dělá lidem radost, vlastně moc má. Má moc učinit je spokojenějšími a šťastnějšími. Měli jsme na základce kluka, který byl ze 7 dětí. Peněz měli málo. Každé vánoce musel Filip něco pěkného vyrobit, aby měl dárek pr

Nemám ráda konce a nesnáším změny. Je s nimi spojena nejistota a strach. A zrovna takovýto konec jsem mohla svou mladistvou nerozvážností způsobit. Tuhle jsem to někomu vyprávěla a nemohla jsem ani já uvěřit, že je to pravda. Jenže bohužel je. Bylo mi čerstvě osmnáct, když jsem si vyjela na Balkán na prázdniny. Řidičský průkaz jsem vlastnila sotva pár dnů. Chtěla jsem původně letět letadlem, ale finance mi jaksi nevystačily. Tak jsem vzala zavděk bulharským autobusem. Autobus byl plný k prasknutí, převážně Bulhary. Poslední volné místo co mi prodali, bylo u náhradního řidiče. Ten byl mou společností velmi potěšen, avšak za celou 8hodinovou cestu se nezmohl na slovo. Pak najednou promluvil špatnou češtinou: " Máš ridicky průkaz?" Já na něj pohlédla a suše odvětila: "No jasně". "Nechceš ridit autobus?" on na to. "No proč ne" povídám já. Myslela jsem si, že to bude zpříjemnění té nudné cesty, konečně nějaké vzrůšo. On to zase bral jako skvělý způsob

Ano, je to tak. Jak my, tak i naše děti žijí v iluzích. Dětské iluze jsou však zdravé a prospěšné, zatímco u nás dospělých jsou většinou spíše na obtíž. I když výjimky samozřejmě existují. Tak například u dětí. Jedu si jednou takhle zjara na krátký výlet na kole. Vzadu na dětském sedátku mám tak tříletého syna. Když vidím veliký kopec, bez váhání slezu. Nikam totiž nespěchám a pomalu tlačím kolo i se synem vzhůru. Kochám se krajinou a užívám si ten klid. Na silnici totiž nemusím nic vařit, ani nic uklízet a natož pracovat. Aut tam jezdí málo, takže se i můžeme zhluboka nadechnout. A v této úžasné harmonii doháním pár. Také kola do kopce tlačí. Pán je pohledný a paní taktéž. Je jim asi kolem třiceti let. V tom začne můj syn z kola křičet: "Mami táta, mami táta." Pár se zprudka otočí. Já na to: "Co to povídáš zlato, to přece není táta". Paní mě probodne pohledem. Já se usměji a povídám: "Syn si to asi popletl". Paní mi evidentně nedůvěřuje a její zlost stoup