janabruzkova.blogger.com

Vždy v létě, když navštívím místa vzdálená moderní civilizaci, dojdu k otázce. Kdo je na tom lépe? Koukám se na jejich pomalý život a trochu i závidím. Rozhodně tedy mají čistější hlavu než my. Po nějakém čase stráveném v jejich světě, začínám zpomalovat i já. Docházím k vnitřnímu klidu, který jsem mívala jako dítě. A to je právě ten smysl dovolených. Udělat restart a začít znova. Nový školní rok dětí s jejich nesčetnými kroužky. Bůh mi nadělil všestranně nadané děti a tak se jejich rozvoj snažím podporovat i za cenu svého zdravého rozumu. Časové kombinace mezi prací, školou, školkou, uměleckou školou a kroužky jsou občas neskutečné. Většina mého okolí si ťuká na čelo, avšak můj vnitřní hlas mi říká, že je to správné. Přijde čas, kdy už jim potřebná nebudu, proto jim chci alespoň otevřít, co nejvíce dveří. Mně je otvírala má babička a jsem jí za to vděčná. (Naši chodili pozdě z práce.) Život je podle mě hrozně krátký a to podstatné je, aby byl smysluplný. Nemůžou po každém zbýt monumen

Každé dítě se šťastným dětstvím vchází do samostatného života plno ideálů, snů a ilusí. Postupem času se tato krásná bájná bublina začíná zmenšovat až úplně splaskne a přichází všudypřítomný kámoš jménem Stereotyp. Avšak čas strávený v bublině je nezapomenutelný! Všechno chcete dělat jinak než vaši rodiče a jste si úplně jisti, že změníte svět. Když jsem začala poprvé bydlet se svým přítelem, nyní už manželem, neměli jsme skoro nic. Dvě židle, stůl, půjčenou lednici, postel. Žádná televize, pračka, myčka atd. Takže jsem si začala nárokovat vybavení bytu rodičů, ne, že bych jim brala televizi, to by mi neprošlo, jen tak tu hrnec, tu váleček, tu cedník, tu hrníčky. Peněz jsme měli málo a našim to nevadilo. Vždy jsem přijela autobusem a alespoň mě furt viděli, neboť mi stále něco chybělo. A tak jsem si jednou takto autobusem jela vypůjčit sekeru. Blížily se totiž vánoce a koupený stromeček se nám nevešel do stojánku z bazaru. Stojánek jsem doma sebrat nemohla, kam by si pak postavili stro

Člověk za život udělá spoustu chyb a hodně průserů. Po letech Vám některé z nich přijdou i vtipné, ale jiné ne. Má první vzpomínka na nezapomenutelný průšvih je na světě. Bylo, nebylo, ale bohužel bylo. Čerstvých sedmnáct let na krku a blonďatá hlava na krku taky za účelem, aby do něj nepršelo. Tu rozhodli se rodiče, že vezmou starší dceru k moři a mladší, která ještě chodí na ekonomku, ponechají doma samotnou. Po přednášce o slušném chování, o vlkovi a kůzlátkách a o povinnosti školní docházky, předali blonďaté dceři finanční obnos. Ten měl sloužit k nákupu potravin na dobu 14 dní pro ni i pro pětaosmdesátiletou babičku, která bydlela sama. A dále byl určen k nákupu kupónu na městskou hromadnou dopravu. Blonďatá hlava všechno odkývala a peníze zastrčila do úplně nové džínové bundy, na kterou si velmi dlouho šetřila. A vyrazila s druhou blonďatou hlavou do pražského klubu Lávka. Pomyslela si: "do šatny si bundu dávat nebudu, mám v ní hodně peněz, dám si jí ke stolku a budu jí hlíd

Život je složitý, nebo naopak jednoduchý, když o něm moc nepřemýšlíš. A když už přemýšlet začneš, tak je to v čoudu. Každý si hledáme svojí druhou polovičku a většinou to bývá úplný protiklad nás. Pak už jsme kompletní a zvládneme všechno. Nebo ne? Své dovolené trávím s různými lidmi. Myslím si, že nejsem konfliktní jedinec. Proto jsem strávila s kamarádkou úžasnou dovolenou společně s klubem důchodců. Každý člověk je zajímavý a každý pár je jedinečný. Většinou však (celý rok) nemáme srovnání tak na očích jako na dovolené. Co všechno jiné ženy dělají, co já ne. To je dlouhý seznam. Do dnes jsem si myslela, že jsem člověk všímavý a obětavý a už o tom pochybuji. Neuklízím po všech členech rodiny ze stolu Neberu na sebe veškerou práci, naopak vyžaduji dělbu práce Nebavím se, když se mi nechce Nesouhlasím se vším jen proto, aby byl klid Nenechávám děti jíst cokoliv a kdykoliv Nenařizuji si budík Nenechávám děti kupovat hovadiny Nepiji hnusnou kávu (ať jí vařil kdokoliv) Nepovažuji za nutné

Ano, náhody fakt neexistují. Vždy, když si člověk myslí, že je mistr světa-omoleta, tak si pořádně nabije hubu. A není to náhodou, je to nepozorností. Pro příklad uvedu jednu z mých story, kterou jsem zrovna včera povídala kamarádce. Byl krásný jarní den, začalo být i teplo a já oprášila svou koloběžku. Manžel toto konečně pěkné počasí pojal jako výzvu. Nikoli však k výletu či procházce se svým jediným 2,5 roku starým synkem a milující ženou, ale k zalehnutí pod svůj automobil. Když jsem shledala, že naše šance by byly nulové, mávla jsem nad tím rukou a syna naložila na koloběžku. Při vrznutí vrátek trochu povystrčil hlavu zpod auta a povídá : "Chceš to dítě zabít?" Já odvětila: "Nedramatizuj to, jezdím na koloběžce skoro od narození a s malým jezdím pomalu" ( je pravda, že občas podnikám i riskantnější kousky, ale u nich se pekelně soustředím a děti z toho z pravidla úplně vynechávám). Takže tato narážka mi přišla velmi úsměvná a taky jsem mu jeden takový úsměv věn

Otvírám facebook a vidím, kolikrát jen je zobrazeno plážové rodinné štěstí různých lidí. Některé znám, jiné ne. Tak přidávám trochu vlastních plážových zkušeností: Na plážích bývají přehlídky dokonalých žen, to nemám na mysli pouze jejich těla. A muži si to sakramentsky uvědomují. Nejen, že zkouknou a okomentují fyzickou stránku žen, co oko dohlédne (dále jsou zadaní muži líní chodit), ale posléze zkouknou a okomentují i jimi připravené občerstvení pro jejich nejbližší. "Koukni támhle mají úžasný salát, nepřipravíš ho zítra taky?" Má ledabyle nakrájená rajčata s kozím sýrem a olivovým olejem v nádobě od jogurtu nevypadají tak přitažlivě. Ta paní vedle má dokonale vyvážený a precizně nakrájený mix vší známe i mně neznámé zeleniny a to v luxusní nádobě na salát. Ruku na srdce i já bych si dala, tak se nemám co divit. Samozřejmě je něco jiného na veřejných plážích, kde jsou občerstvení a kavárny všude. Toto píši své zkušenosti z divokých nebo chráněných plážích, kde nic k pití a