janabruzkova.blogger.com

My ženy máme rády poslední slovo. Většina mužů už tuto "obecnou" pravdu zná a je s tím smířena, ale najdou se i tací, kteří s tím zásadně nesouhlasí. O poslední slovo jsou ochotni bojovat jako o nepřátelský hrad. Vlastně je mezi námi hodně různých odchylek od normálu. A vůbec, co je normální? Poslední dobou jsem se přistihla, že velmi často používám větu: "Jseš ty vůbec normální?" Většinou tedy hlavně při rozhovorech s dětmi. S dospělými si to myslím, avšak nahlas nevyslovuji. Zamýšlím se kolik "normálních" lidí kolem sebe mám. Vztahy kolem mě se hroutí jako domečky z karet. Nikdo nechce dělat kompromisy, každý chce ještě "žít". Přemýšlela jsem, čím to hlavně je a došla jsem k přesvědčení, že hlavních důvodů je hned několik. Ekonomická nezávislost partnerů (naše babičky zůstávaly i v nedokonalých vztazích, protože byly finančně závislé na živiteli rodiny). Hluboce zakořeněná úcta k rodině chybí (nyní jsou v roli rodičů již děti z neúplných rodin,

Vše, co máme beze snahy, stojí většinou za prd. Člověk musí stále o něco usilovat, bojovat, jinak ani neví, že žije. A právě proto, aby to věděly i další generace se Winterovi rozhodli konat. Jejich veliké rodinné bohatství neměli prošustrovat za pár let jejich potomci. Tedy vlastně jejich jediný synek. Při pohledu na jeho zhýralý život neměli na vybranou. Nikdy neměl dost, utrácel nekoordinovaně a obklopil se tvou nejhorší společností, která si užívala na výsluní rádoby "smetánky". Oba rodiče pocházeli z chudých poměrů a skromnost měli sice hluboce zakořeněnou, avšak s obchodními úspěchy skoro zapomenutou. Petr se už narodil do blahobytu. Služky, chůva, zahradník, kuchařka, nejlepší školy, cestování, sídla po celé Evropě. Jeho rodiče měli toulavá srdce, takže i jeho osobní učitel jezdíval s nimi. Asi mu to ani nemůžeme mít za zlé, bral to jako "normální" život. Jenže požitky se stupňovaly a rodiče se začali zarážet. "Co jsme to vychovali?" mysleli si oba,