janabruzkova.blogger.com

Každé zamknuté dveře mě strašně znervózňují. Představuji si za nimi ty nejhorší obrázky z těch málo hororů, které jsem omylem viděla. A tak nemůžu pochopit svou kamarádku, která se zamčeným barem (barovou skřínkou) žila 8 roků. Když se její mamka stěhovala, řekla jí, ať bar otevře až v 18 letech. A ona poslušně počkala, jenže pak se nemohl najít klíč a tak čekala dalších asi sedm let. Pokaždé jsem na návštěvě upřeně zírala na ten bar, doslova mě fascinoval. Nakonec tam prý nic zvláštního nebylo. To já bych vydržela maximálně týden a pak bych ho třeba rybičkou rozkuchala. Už jako dítě jsem prosinec věnovala hledání vánočních dárků. Měly jsme to se sestrou jako bojovku. Kdo najde víc vánočních dárků vyhrává. A pak jsme je zase pracně balily, aby nikdo nic nepoznal. Prostě jsem už odmala zvědavá jako opice a každé záhadě chci přijít na kloub.

Když se ráno člověk vzbudí, už jen to samo o sobě je malé vítězství. Je nám dopřán další den, ve kterém můžeme něco změnit a to nejen sami v sobě, ale i v životě druhých. Celý náš život je řízen nějakými náhodami či osudem, nebo jak to mám nazvat. Ale všichni už určitě zažili ten pocit maximálního zevšednění dne. Kdy závidíte každému letadlu na obloze, těm lidem v něm, co letí pryč! A pak nejednou zjistíte, že jste to právě vy, kdo je potřebný na tomto konkrétním místě….Byl horký letní den a má nálada byla pod bodem mrazu. Každý můj kamarád byl někde v čoudu, jen já, na mateřské, s malým synem a dcerou v břiše, jsem se plácala po pražském parku. Zastavili jsme se na hřišti s občerstvením. Na dřevěné lavici vedle nás seděla asi dvacetiletá nenápadná žena. Vzhledem k mému již pokročilému stavu, jsem byla ráda, že sedím. A taky, že syn má zábavu. Malých dětí je v létě v Praze opravdu málo k vidění. Ale na tomto hřišťátku jich bylo dost. Mladá žena se dala se mnou do řeči. Postupně z ní vy

Nejvíce nesnáším ranní vstávání, když venku prší. Včera jsem však náhodně vyslechla opravdu vtipný postoj k tomuto klimatickému jevu. Já mám sice zimní a letní kabelku a zimní a letní náušnice, takže se nemám co posmívat. ( Známý si ze mě utahují, kdy už přijde zima). Ale tohle bylo i na mě moc. Starší paní pochválila druhé paní deštník. "Vy máte ale pěkný deštník, jak to že jsem vás minule viděla s takovým červeným?" ptá se jí první paní. "Ten nosím, když jdu sportovně" odpovídá druhá. " Já mám jeden společenský do divadla, ten si moc šetřím, má takové třpytky, druhý sportovní, třetí do práce a tenhle mám jen když jdu se psem" suverénně odpoví druhá paní. A dodává "víte, tenhle se mi k ničemu nehodí!" V duchu si vybavím svůj jediný deštník, který mi dala nějaká strana v předvolební kampani na procházce parkem. A i kdyby jste mě zabili, fakt nevím která. Ale určitě se mi hodí ke všemu. Dodnes jsem si myslela, že v takovém hnusném počasí se na mě

Každé ráno svádím boj s každým svým okem. V noci nemůžu přestat pracovat a ráno nemůžu vstát. A tak to se mnou jde už od puberty. Ale jako dítě jsem byla čiperné ranní ptáče. A všechny jsem tím úspěšně vytáčela. Vždy v sobotu ráno jsem zvonila u sousedů, jestli může Běla ven. Vůbec mi nevadilo, že je 7 hodin. Ze začátku se mi to snažili rozumně vysvětlit, že lidé, když celý týden vstávají brzy do práce, potřebují alespoň o víkendu déle spát. Já jsem to vyslechla a napravila se. Už jsem nezvonila v 7 hodin, ale v 7.15. Říkala jsem si "jen ať si přispí". Dostala jsem vynadáno znovu a tak příští sobotu jsem nezvonila. To už jsem si nedovolila, jen jsem to zkusila, zda Běla nespí, telefonem. Tenkrát byly jenom pevné linky co zvonily jako na lesy. Ozval se ospalý hlas její matky, ani jsem strachy nedutala. Musela jsem si holt počkat na lidských 8.30. A pak jsem zazvonila: "dobrý den, je Běla doma?" "Kde by asi byla" zasyčela Bělina máma (evidentně zrovna zabral

V návaznosti na můj dnešní článek mi v mysli vytanul ještě jeden nezapomenutelný výjev. Bylo to asi před 13 lety, kdy jsem projížděla hradeckou dálnicí směrem na Prahu. Člověk čím více má najeto, tím větší je pravděpodobnost, že uvidí nebo se přímo stane účastníkem nehody. A pár ošklivých nehod jsem už bohužel viděla, ale ani ta nejhorší ve mně nezanechala tak hluboký zážitek jako scéna z hradecké… Byl šedivý podzimní den, občas i poprchávalo, vítr mi cloumal autem a teploměr ukazoval 8C. Projíždím dálnicí, kde je z obou stran násyp. A na ten násyp se s vypětím všech sil drápají dva staříci s kytkou. Jeden druhého podepírá, neboť jim to podkluzuje na mokré hlíně. Ještě v rychlosti rozeznávám starou paní a pána, a někde uprostřed násypu vidím zřetelně křížek. Hlavou mi proletí: "jen aby tam po dnešku nebyly tři" Zbytek cesty vymýšlím všechny možné teorie. Od dnešních nedožitých narozenin po den této nehody atd. Nevím, jak se tam zjevili, žádné odstavené auto tam nebylo, zřejmě

Cena mého života je proměnlivá. Někdy si říkám, že se honím jako nadmutá koza a stejně je to k ničemu. Nikdo není ani šťastnější, ani spokojenější. Všichni můj 100% výkon berou jako samozřejmost. A pak jsem jednou pryč či nemocná a ono se nic nestane, vesmír se nehroutí, všichni žijí, možná trochu špinavější než obvykle a nezdravěji najedení. To je vše. Tak si pokládám otázku , jaký to má všechno smysl. A v tomto rozpoložení, jsem jela v nejchladnějším dnu tohoto roku ráno do kanceláře. Slunce ještě nevyšlo, auto mi ukazovalo přesně 7.35h a -12C. Ruce mi přimrzaly k volantu, a já jsem v duchu nadávala. Náhle jsem přibrzdila v koloně. U Thomayerovy nemocnice na zastávce jsem viděla mladého pána na vozíčku, který měl v náručí spící asi dvouleté dítě. Dítě mělo kombinézu z které mu koukaly úplně holé nožičky, jak ho pán držel, zřejmě mu klouzalo. Sama dobře vím, že když držím dítě v kombinéze vždy mu vylezou nohy, jak se kombinéza sune nahoru. A když mu dáte větší, tak se v ní zabije, v l

Cena lidského života je nevyčíslitelná. Tudíž by si ho měl člověk patřičně vážit, jíst zdravě, mít dost pohybu, chodit preventivně k lékaři, dodržovat pravidelný spánek a nevystavovat se stresu. Ale co dělat, když Vám ta organizovanost a zodpovědnost začne lézt krkem?… Dáte si něco nezdravého, zapijete to alkoholickým nápojem a zapálíte cigárko či doutník, nebo alespoň svíčku na stole. Večer se natruc neodlíčíte a usnete v županu. Když Vás ani to neuspokojí, zhádáte se s kým můžete a projedete své auto rychleji než obvykle. A jestli pořád nic? Tak asi máte své dny a musíte to se sebou nějak přežít - chudáci TI OSTATNÍ.

Za hodnotu našich životů jsme přímo odpovědni my sami. Ano, existuje i štěstěna či osud, ale na to se nemůžeme ani vymlouvat, ani spolehnout. Někdo se všemi předpoklady svůj život totálně zničí a nejen svůj, neboť životy jsou propojeny jako pavučina. A jiný se z nuly dopracuje na člověka úspěšného a potřebného. Pravým ukazatelem ceny je právě to druhé. Jak málo je špičkových lékařů, skvěle motivujících učitelek, hudebníků s díly, které Vám i po sto letech zaručeně vrátí dobrou náladu. Nestačí být jen úspěšný - tudíž dobře platově ohodnocený, když vaše práce není nikomu (kromě Vás) prospěšná, štěstí nenajdete. Bohužel je hodně lidí materialisticky založených a jakési uspokojení v blahobytu nacházejí. S penězi stoupá i moc a to už je jiné kafe. Kdo nepropadne penězům, podlehne většinou moci. A tak jsem vlastně moc ráda, že jsem jen průměrná účetní, potřebná ALESPOŇ na konci zdaňovacího období.

Pravou hodnotu domova zjistíte, až když se rozhodnete žít v cizí zemi. Samozřejmě vím, že se to již mnoha lidem podařilo. Vytvořili si spokojený domov mimo naší republiku, ale já patřím k těm druhým. Abych byla v cizině šťastná, musela bych si tam přestěhovat mámu s tátou, sourozence, kamarádky, naší tělocvičnu i knihovnu a kdoví co ještě. A tak i s největší vůlí to u mě prostě nešlo. Buďto jsem sobecký mazánek, nebo mám jen opravdu hluboké kořeny. Smekám klobouk před těmi, co to zvládli. Ale stejně si myslím, že mají srdce rozpůlené a nikdy už se toho nezbaví. Já jsem alespoň včas vycouvala, než se mi to dostalo pod kůži. A přesto, když je u nás špatné počasí, proměnlivá oblačnost a čerstvý vítr (ještě, že není zkažený) zatoužím po subtropickém podnebí celou svou duší.

Eržíko, kde býdliš? Névim naši popojéli. Tak to byl oblíbený vtip našeho dětství, ale pak jsme opravdu dostali do třídy takovouto spolužačku. Některé děti jí záviděly, že nemá nudný život a taky že viděla kus světa. Mně osobně jí bylo spíše líto. Vždy když se začlenila do nějakého kolektivu a našla si nejlepší kamarádku, tak jeli dál. Celou dobu jsem s ní seděla v lavici. Ve stejném věku nebyla už tak dětská jako my ostatní. Až jednou přinesla v žákovské knížce oznámení : "Žaneta any ty ostatny už do vaši školi chodit nebudou" a podpis. Smutně mi to ukazovala pod lavicí a ten den jsem jí viděla naposledy. Tak snad někde našla své štěstí a já i po tolika letech když beru děti do cirkusů pořád vyhledávám její obličej.

Vytvořit DOMOV chce hodně chuti, lásky a vnitřní energie. Každý už někdy přišel na návštěvu do úplně bezduchého bytu. Něco, jako když si dáte presso v metru u stánku s kávou... na stojáka. Pokaždé si u toho připadám pitomě. S sebou si ji neberu, protože se vždy spálím či poleju. Nejraději bych zavřela oči a vychutnávala jen tu skvělou chuť, mohla bych si představit tisíce nádherných míst. Jenže v pražském metru, bych se zavřenýma očima zůstala za chvíli i bez kalhot. Tím chci říct, že je jedno, zda Vám byt či dům navrhoval známý architekt a nebo máte pár křesel z bazaru. Když se tam Vaši přátelé necítí dobře, nikdy to není šťastný domov.

Bohudíky patřím k lidem, kteří se jako děti nikdy nestěhovali a tak pouto k domovu jsem měla opravdu velmi silné. 18 let stejný pokoj, 18 let stejný výhled, 18 let stejné rituály, režim a soužití. A najednou sídliště, volnost a prázdný byt. Co teď? I přes vybrakování máminy kuchyně jsem si připadala i s přítelem dost sama. To je asi ten moment, kdy si mladé páry pořizují psy, protože jsou na děti ještě fakt mladí. Není lustr, není myčka, není pračka a praní v ruce už takříkajíc nemáme v ruce. Ale dá se to naučit, všechno jde, když se chce a my opravdu chtěli. Ta radost z první "repasované" pračky se nedá ani popsat slovy. Tu jsem nezažila, ani při koupi nového vysněného vozu. Dlouho mi trvalo, než jsem nazvala naše doupě DOMOVEM. Často jsem říkala, že jdu domů. Domov se podle mě stvoří až narozením vlastních dětí.

|Práce šlechtí, práce je povinná, bydlet a jíst potřebujeme a tak chtě NECHTĚ musíme chodit do práce. Ale většina z nás nejsou ti šťastlivci, pro které je práce i zábavou. Proto dětem říkám "uč se ať můžeš dělat, co tě baví". Jenže v dnešní době to není jenom o vzdělání, ale především o známosti. A pokud známosti nemáte, dají se i udělat, ale to dceři přece říkat nemůžu. Vidět člověka spokojeného v práci je skvělé. Kolikrát nás obsloužila příjemná prodavačka, řidič autobusu byl milý sestra u doktora vstřícná a paní na úřadě líbezná… Většinou se setkáváme s pravým opakem. Je to jen kvůli nespokojenosti s platovým ohodnocením, nebo je to prostě jen nebaví a dělají to, aby neumřeli hlady. A měnit práce, je moc práce! A tak to táhneme všichni dál, protože zvyk je železná košile. Nepamatuji si, že by moje rodiče, někdy nadávali na práci. Asi jsme nějaká lenivější a méně zodpovědná generace. Já jsem dříve 15 let dělala stejnou práci a taky jsem neremcala, protože mě bavila. Jenže s

Dnes byl skvělý den. Hned zrána jsem se pěkně pohádala s nervózním důchodcem, kterého jsem se na České poště příjemným tónem zeptala, zda toho má ještě hodně. (Nemyslela jsem ani tak na podání, spíš na srdci.) Už jsem totiž 15 min čekala pouze jeho a stále se na něco vyptával. Vyšel si pěkně, po čaji či kávě na otvíračku pošty popovídat. A jiná přepážka na ověření podpisu otevřená nebyla. Proč radši neklábosil na balíkový, tam byla pěkná slečna, to nevím. Měla jsem za pár minut schůzku a už jsem nestíhala. To, co jsem si vyslechla a hlavně v jakých decibelech, si ani neumíte představit. Že jsem tu pusu nedržela. Po celkem úspěšné pracovní schůzce jsem dorazila do O2 a tam to vlastně začalo. Mám nový telefon, již po druhé. Tedy lépe řečeno, první byl nový, bohužel však nepojištěný a přežil mi 3 dny. A druhý je už z druhé ruky, tak snad vydrží déle. V O2 jsem chtěla SIM kartu, která přijímá 4G internet, tu mi již několikrát SMSkou nabízeli zdarma k vyzvednutí. Ale jak všichni jistě víme,