janabruzkova.blogger.com

Pro tento týden bylo zvoleno pěkné téma "Být tebou". Člověk se rád obklopuje lidmi, se kterými mu je dobře, kteří Vás dobíjejí, motivují a inspirují. Nebo prostě jen vegetují na stejné vlně. Vycházet však musíme se všemi kolem nás. Nemám ráda konflikty, hádkám se vyhýbám a v každém se snažím najít to nejlepší. Někdy jsem už z toho unavená, protože to je práce, občas i skoro nemožná. Stále stojím před otázkou, kdy už u určitých lidí je ten "ČAS" přestat hledat. Prostě to vzdát. Jenže já se nerada vzdávám. Svět je úžasné místo, plné tvorů, příběhů a možností. Čím jsem starší, tím vidím víc. Svět prostě NENÍ jen černobílý, jak jsem ještě před deseti lety doufala. Měla jsem striktně jen dobro - zlo. Už uznávám i různé odstíny šedi. Před šesti lety jsem nastoupila jako účetní. Když jsem přišla poprvé do kanceláře, otevřela jsem skříň, a chtěla uklidit svůj svetr, uviděla jsem tam na ramínkách viset už dva. Byly to svetry mých kolegyň. Pověsila jsem mezi ně ten svůj a úpl

Pomalu už začínám věřit na různé záhady, i když se pokaždé neskutečně snažím najít logické vysvětlení. Marně… Včera jsem se vydala pro dceru na ŠVP. Ne, neonemocněla, bylo to plánované, jen jsem neplánovala, že budu mít virózu jako hrom. Prohlídce trasy jsem věnovala velkou pozornost, neboť jsem měla špatné zkušenosti z prosince. V prosinci jsem si s dcerou vyrazila na předávání cen do Litoměřic a místo 1 h 15 min jsem jela 2 h 40 min. Ano, byl to zrovna první den, kdy začalo sněžit, mohutný vítr dul, ale i tak to bylo moc. Má navigace s aktualizovanými mapami I GO se prostě zbláznila. Hnala mě z dálnice přes různé vísky a kozí stezky. Volala jsem zběsile do sekretariátu, ale nikdo to nebral, všichni byli v obřadní síni na předávání cen. Byl to trapas, když jsme konečně dorazily do cíle, všichni byli řádně znudění (naštvaní), přepití i přejásaní, ale počkali. Doma to manžel uzavřel se slovy, že jsem tam musela nastavit úspornou trasu bez dálničních poplatků. Zřejmě nedbalostí či omylem

S nimi je to těžké a bez nich je smutno, ale je to nářez. Poslední dobou pozoruji samý dobrý matroš… Jejich jediným velkým plusem je, že nejsou komplikovaní, na rozdíl od nás dam. Když chlap řekne, že něco nechce, je to definitivní. To si musíme uvědomit. Muži by si zase měli uvědomit, že každá žena, nehledě na věk, chce být hýčkána a dobývána. A že NE je většinou zabalené JO, jen je potřeba ho pár milými slůvky rozbalit. A pokud toto muž ovládá, má vyhráno. Svět žen mu leží u nohou. Má skvěle našlápnutou kariéru, třeba sňatkového podvodníka. Většině mužů však toto zůstane navždy utajeno, protože nechápou princip. Ženská hlava a hlavně srdce prostě žádný pevný řád nemají. Naše mysl je jako moře, NIKDY není v klidu. Normální muž neví, kdy mluvit, kdy mlčet, kdy obejmout, někdy stačí tak šíleně málo a předešlo by se zbytečným hádkám. Možná by se to mělo učit ve škole v občanské nauce nebo v přírodopisu. Dnes jsem si vzpomněla na jednoho pána, to byl OPRAVDU expert. Přes deset let jsem dě

Jak už většina z nás víme, neplánované akce bývají ty nejlepší. Tahle však byla tak excelentní, že to prostě musím napsat. Dokonce i zúčastnění mě o to prosili. "To musíš napsat, to bylo dokonalý," píše mi nedávno kamarád, který se akce zúčastnil. Vše začalo jednoho horkého červencového rána minulého roku. Teploměr ukazoval už přes 25 C a bylo 8h ráno. "Nechám dceru na hlídání na chatě, co by se mnou v Praze dělala?" rozhoduji se. Věděla jsem, že moje máma dopoledne přijede a do té doby tam mám hodně kamarádů. Odjela jsem tedy do kanceláře. To je neskutečné, jaká je to o prázdninách pohoda. Jsem tam za 30 minut. V kanceláři není klima, bylo tam přímo na padnutí. Seděla jsem až do 5h, chtěla jsem toho, co nejvíce udělat, abych tam nemusela další dny. Když jsem přijela domů, čekal mě neskutečný klid. Manžel byl se synem u tchýně, dceru hlídala moje máma na chatě. Úplně jsem se kochala, to ticho. Vyšla jsem na zahradu a sedla si. Nikdo nic nechtěl. Nikde nikdo, jen Róm