janabruzkova.blogger.com

"Někdo mlčí, protože neví. Někdo mlčí, protože ví svoje." Můj oblíbený citát. Někdy je opravdu nejlepší odpovědí ticho. Když už bylo řečeno vše, co zaznít mělo, je každá další věta zbytečná. A jak se pozná, že tento čas nastal? Každý má hranici jinde. Včera mi dala má devítiletá dcera těžkou otázku. Procházely jsme se zrovna lesem, a ona se mě vážně zeptala: "Mami, můžou se lidé změnit?" Zprvu jsem si nebyla úplně jista, jak to myslí. Nechtěla jsem ji zbytečně zatěžovat svými úvahami, stejně si na to musí přijít sama. "Mami, kolik dáváš lidem šancí?" pokračovala v otázkách. Utvrdila mě, že to myslí zcela vážně, proto jsem se do rozhovoru pustila: "Já dávám jednu šanci. Jsme lidé, děláme chyby, každý z nás. Jednou jsem schopna odpustit. Pokaždé doufám, že se zklamání opakovat nebude. Jenže opak bývá většinou pravdou. Jakmile dotyčný vidí, jak "lehko" mu to prošlo, ze svého chování se nepoučí. Člověk kolem sebe potřebuje lidi, na které se může

Již od včerejška jsou obrovské problémy na D1. Dálnice byla uzavřena a bohužel si nehody vyžádaly i lidské životy. V září jsem napsala článek na téma naší dálnice http://janabruzkova.blog.cz/1909/tankodrom-d1 a myslím, že bychom měli na tento problém poukazovat častěji. Možná se pak začne něco dít. Ztracené lidské životy to sice zpět nevrátí, ale třeba jich nebude přibývat. Jak jsem ráno viděla zprávy přímo z místa dění, vzpomněla jsem si na osobní zážitek z nehody. Stalo se to před pár lety v době adventu. Silnice klouzaly a D1 nebyla výjimkou. Jela jsem do práce v lehkém oděvu a vůbec mě nenapadlo, že dálnici můžou na několik hodin uzavřít. Měla jsem čekat i neočekávané a jak mi pokaždé radí tchýně: "V kufru máš mít, holka, vždy něco teplého na sebe a svíčku." Co bych za to tenkrát dala. Přijela jsem k nehodě jako jedna z prvních. Kamion nejmenované mezinárodní dopravní firmy, který převážel nové osobní automobily, naboural do českého kamionu se železem. Některé železné tyč

Svět uvnitř mě se uzavírá, mozek mi říká, že ženy jsou mrchy, děti sobci a vůbec všichni lidé kolem mě jsou neskutečně vyčůraní. Jediné, co ještě pustím dovnitř do svého srdce, jsou němé tváře, právě proto, že jsou němé! Asi nějak takto přemýšlel pán z dnešního rána a já zůstala bez textu, prostě další němá tvář a nebo NE? Po cestě do práce, jsem ještě přibrzdila u stánku, abych si koupila pečivo. Má fenka začala zuřivě štěkat a dožadovat se venčení. Zavřela jsem tedy auto, vzala vodítko a chtěla udělat pár nutných kroků. Vážně nebyl čas na dlouhé procházky, musela jsem otevřít kancelář. Čas procházek je později, ráno už venku byla. Jak tak jdeme, proti nám přichází pán s teriérem. Pán si s pejskem vášnivě povídá. Čím blíž jsou, tím zřetelněji slyším monolog: "No to je krásná čubinka, líbí se ti? Ta je, ale čistá, viď? Ne abys na ni skočil, ty divochu, to bys ji ušpinil! Taky se ti líbí, to poznám, jak vrtíš ocáskem a táhneš. No, to ti nevím, zdali ti ji nechá očuchat, zkus to, i

Miluji kouzlo vánoc, ale nechápu, proč tři měsíce dopředu musím koukat na vánoční zboží. Obchodníci tím kradou krásu a jedinečnost adventu, jenže vše je v dnešním světě o penězích a tak se řetězce předhánějí, u koho zákazníci nakoupí dříve. Já tedy rozhodně nic před adventem nekoupím. A také koledy jsem u nás zakázala zpívat, jenže tento zákaz zřejmě poruším, protože děti budou muset trénovat na koncerty. Co se věření na Ježíška týče, já osobně jsem o iluze přišla v první třídě. Má starší sestra mě zodpovědně informovala o smutné realitě. Bylo mi to neskutečně líto, ale nikomu jsem to neprozradila. U syna jsem se snažila, aby k tomuto zjištění došel, co možná nejpozději. Vzpomínám si, že když chodil do třetí třídy a psal dopis Ježíškovi, bylo v něm asi toto: dron, počítač, notebook, dalekohled atd. Později mi dopis ukazoval a ptal se, co já na to. Nevěřícně jsem četla a zarážela se nad "skromností" syna. Pověděla jsem mu: "Ty myslíš, že je Ježíšek milionář?" Syn se

Věřím na horoskopy, nemyslím přímo typu "Jáchyme hoď ho do stroje", spíš se mi už mockrát potvrdilo, že lidé narozeni ve stejném znamení mají podobný model jednání i podobné vášně. Já jsem například lev a miluji oheň, co moje paměť sahá. Vždycky jsem žadonila, ať pečeme vuřty, tahala jsem různé větvičky, větve i šišky a pak dlouho předlouho pozorovala oheň. Byla jsem fascinována různorodostí plamínků, je to pro mě neskutečná energie a inspirace, proto jsem si jako dospělá přála krbová kamna. Nechala jsem si tedy připravit a vyvložkovat komín našeho domu, jenže. Nechtěla jsem krb ihned, ale až syn trochu povyroste. Měla jsem tenkrát co dělat, abych uchránila televizi, pracovní počítač i jiné nástrahy obyčejného domova. Znáte to telecí období, vzpomínám si, že jsme dokonce koupili mříž, kterou jsme namontovali před televizi, aby čipera nelezl na přehrávač a nesnažil se shodit obrazovku. Takže krb v tu chvíli nepřicházel v úvahu. Jen, co syn trošku povyrostl, narodila se dcera a

Věřím, že srdce nehasnou… Dnešní pochmurný den je úplně jiný než ostatní podzimní dny. Šedivé nebe a drobný déšť dělaly kulisu smutné zprávě, která zasáhla celé Česko. Odešel člověk, kterého znal vlastně každý. Ovlivňoval hudební svět po neskutečně dlouhou dobu. Na jeho písničkách vyrůstalo hned několik generací. I přes své bohatství zůstával stále člověkem, to bylo na něm to nejúžasnější. Zrovna jsem si v autě pustila jeho poslední krásnou písničku "Srdce nehasnou" a to mě i přimělo napsat tento krátký článek. Dlouhosáhlé povídání by myslím bylo zbytečné. Chtěla bych jen vzdát úctu opravdové legendě. Vím, že hodně lidí ho rádo nemělo, byl pro ně karikatura, zombie atd., ale ve skutečnosti si myslím, že za vším je jen obyčejná lidská závist. Málokdo je ve své práci dobrý, jako byl Karel Gott. Uměl lidi oslovit, zaujmout a dával do toho pokaždé i kus sebe, to bylo tajemstvím jeho úspěchu. Chtěl dávat, nejenom brát. Když jsem četla poslední rozhovory a viděla ho, myslím, že už

Dětské lásky jsou skvělé, úžasné, boží, ale dnešní vyprávění mé známé mělo ještě něco navíc. Každý si pamatujeme první pusu a první francouzský polibek. To seznamování s druhým tělem, mozkem i světem. Ještě bez předsudků, špatných zkušenosti, beze strachu ze smutných konců, prostě čisté a nepopsané duše. No, třeba to zase půjde, až budeme senilní, se sklerózou či jinými tomu podobnými vymoženostmi stáří. Dělám si legraci. Důležité je i načasování a místo pro první rande. To nám přece také zůstává ve vzpomínkách po celý život. Tak toto všechno zvládli předevčírem dva školáci na jedničku. Kdybych se já se svou fantazií snažila sebevíc, lepší místo na první polibek vážně nevymyslím. Schválně, zamyslete se také a uvidíte. Chodili spolu do školy a už dlouho po sobě pokukovali. Když paní učitelka před pár dny rozsazovala, shodou "náhod" je posadila k sobě. Najednou tu byla, tak blízko. Cítil její dech a vnímal její vůni, na nic jiného už mozek nepoužíval. Byl toho plnej a stále se