janabruzkova.blogger.com

To je bohužel moje životní motto. Mám pocit, že toho ještě tolik musím udělat. Tolik toho musím stihnout a tolik vylepšit. Myslím si, že všichni kolem mě jsou produktivnější a akčnější. Tolik her jsem si s dětmi chtěla zahrát, tolik knížek jim ještě chtěla přečíst, jenže oni jsou na to už moc velcí. Kolik jen bláznivých nápadů jsem chtěla realizovat, jenže už mi není 18 let. A teď už budu trapná. Úplně vidím Víťu ve "Vrať se do hrobu", prostě jen tak… A pokud jste měli úspěšné a vážené předky, pak je ještě těžší být průměrný a nevýrazný. Říkám si: " Třeba to ještě přijde". A co když ne. Tak umřu jako uhoněná nicka. Ne, ne, umírat tedy rozhodně nechci. Chci napsat ještě pár bezvýznamných žvástů, které Vás snad pobaví. Většinou jsou však úplně pravdivé, neboť život píše ty nejlepší příběhy. Skoro všechny kalamity v naší domácnosti se dějí, když odjede manžel mimo ČR. Už jen čekám, co to zase bude. To, že přestane fungovat myčka, jako když protestuje smutkem, to mě už

Když UŽ se na Vás nikdo nedívá, existuje šance! Věřte, nevěřte. Ano některé mé skvělé kamarádky hledají muže. Nechápu, jak takto bezvadné ženy mohou být stále samy. Chodí se seznamovat na večírky, do divadel, kin i barů a nic. Občas skouknou i seznamku a stále nic. Už vážně neví, kde je to správné místo. Jenže JÁ už to VÍM! Takže svobodné a nezadané, čtěte dál. Před pár dny jsem vezla různý "bordel" na sběrný dvůr. Byl tam starý dřevěný stolek, nějaké dveře od skříně, různé trubky, hodně plastu, papíru a starý koberec se zbytky skelné vaty. Měla jsem časový pres a tak jsem se oblékla dle potřeb. Ne, nešla jsem rovnou do divadla, ale musela jsem vyzvednout děti a odvézt je jinam a na nákup. Prostě už jsem nemohla jít ve vytahaných teplácích, ve kterých jsem si libovala doposud. Kousky skelné vaty poletovaly po autě a tak jsem si raději vzala masku přes obličej. Samozřejmě ne tu plynovou s chobotem, jen takovou tu doktorskou roušku. Vyjela jsem na sběrný dvůr. Protijedoucí vozi

Někdy jsem ráda, když se nikdo nedívá. Přijdu-li do kanceláře jako první, úmyslně neroztáhnu žaluzie. Ráda si vychutnám ranní šálek kávy a nasnídám se. Musím si dávat dobrý pozor, abych si nenadrobila do klávesnice. To je snad jediná doba, kdy si to řádně užívám. Po zbytek dne totiž žiji jako vlaštovka. Toto úžasné přirovnání mi pověděla nedávno kolegyně a moc mě tím pobavila. Představovala jsem si hned skvělý a volný život, jenže ona dodala "žeru v letu, seru v letu". A byla jsem zase na zemi. Vlastně nevím, kam furt spěchám. Zřejmě do rakve. Onehdy jsem o tom dlouze přemýšlela. Když jsem pozorovala turistické skupiny v Benátkách. Jsou tam turisté z celého světa a naše česká se umístila čestném, druhém místě. První byli samozřejmě Japonci. Ti prolétli historickým městem jako vítr. Snad měli všichni zapnuté kamery a doma si to v klidu přehrají. S nimi ani naše sprintující průvodkyně neměla nejmenší šanci. Byla totiž značně vykolejena, neboť příměstský vlak do Benátek měl hodi

Mám v živé paměti zájezd do Benátek. Bohužel mi již není 15 let a dvě noci v autobusu nepovažuji za normální. Ano, věděla jsem o tom a dobrovolně jsem s tím souhlasila a zájezd si zaplatila. Jela jsem totiž se svou už desetiletí nejlepší kamarádkou. Co jsme jen nocí v podobných autobusech prospaly. Takže pár desítek let nás přece nezlomí. To jsme si myslely. Jenže myslet je ho… vědět. No a tak jsme se to dozvěděly. Už na to prostě nemáme. Nemyslím jen fyzicky, spíše psychicky. Vedle nás seděl pán a paní věkově kolem padesátky. Dělila nás pouze uzounká ulička autobusu. Klidně bych mu mohla dát ruku na koleno, jak blízko to bylo. (Ne, že bych chtěla, to píši pro ty, kteří již dlouho zájezdovým autobusem nejeli.) A manželé se chovali jako doma v ložnici. Nemyslete si, nic neslušného v tomto směru se neodehrávalo. Spíš neslušné z jiné strany pohledu.(MÉ) Pán se začal převlékat do bavlněného pyžamka a paní do noční košile. Vůbec si nedělali vrásky. Když si pak sundal slipy a začal je prohlí

Ano, každá žena potřebuje alespoň chvilku pro sebe. Úmyslně píši ŽENA, neboť chlap si ji vždycky najde a ohledy si většinou na nikoho nebere. Takže se o milé pány nebojím. O koho se bojím, to jsou pracující ženy s malými dětmi, které touží po dokonalosti. Myslím tím dokonalost domova, rodiny a v neposlední řadě i její osoby. Tato kombinace je však dle mého názoru nemožná. A tak jsem alespoň chtěla pozvednout ducha a povznést se nad běžné denní starosti na hodině JÓGY. Jógu jsem již několikrát navštívila a to pod vedením různých učitelek. Pokaždé jsem však odcvičila jednu hodinu a tím to haslo. Vždy jsem si říkala, že asi ještě na to nejsem řádně duševně vyzrálá. Cviky sice zvládám bez většího úsilí, avšak mysl nedokážu odpoutat. Všechny cvičenky už byly na rozlehlé zelené louce, jen já jsem stále byla u domácích úkolů. Všechny jogínky už byly na pláži zalité sluncem, jen já jsem byla u sporáku politého včerejší omáčkou. A když jsme se pak přenesly do pozice kočky, cítila jsem vnitřně s