janabruzkova.blogger.com

"Piš, piš, piš…" napsal mi před pár dny kamarád po přečtení článku o vysmátých levitujících účetních. "Nebo tě sežere myš" to byla má okamžitá odpověď. Vždy dám na první dojem či první nápad. Většinou se v úsudku nepletu a tak žiju život na "první dobrou". Nejdříve jsem se zamyslela a připadala si trochu dětinská a pak jsem si vytvořila šílenou představu. Sama jsem se jí i zasmála. Obrovská vzteklá myš, která žere blogery, co pravidelně nepřispívají svými články k blahu a zábavě čtenářské blogové komunity. Alespoň jednou týdně, by bylo zapotřebí si najít chvíli a psát. Hlavu mám jako superdálnici s nápady, ale ten čas mi chybí. Měla bych si vytvořit nějakou pravidelnost, ale mě pravidla vždycky děsně rozčilovala. Nesnáším, když mě někdo nebo něco spoutává. Vše, co děláte z povinnosti, postrádá většinou srdce a emoce. Stává se to rutinou a právě to bych nechtěla, aby se stalo s mými články. Jenže představa krvelačné myši mě fakt vyděsila. Asi si ji nechám o

Včera jsem se opravdu zasmála a nejen já, když jsem k diskusi na cvičení přidala do placu tuto pravdivou historku. Byl advent před pár lety a já se nechala zlákat výletem do Německa. Tento zájezd spadal pod jednodenní převážně nákupní do Weidenu. Oganizoval ho spolek účetních. Jedná se převážně o ženy zralé, generačně rozdílné, proto jsem si s sebou vzala svoji výbornou kamarádku a udělala jsem moc dobře. V půl šesté jsme byly připraveny na autobusovém nádraží Florenc společně s nadšeným davem účetních. Jaké bylo naše překvapení, když krátce na to dorazil školní autobus. Nebyl to však obyčejný školní autobus, byl to školní pidiautobus bez nákladového prostoru. Všechny ženy po sobě začaly nevěřícně pokukovat. "To bude asi nějaký omyl" myslely si všechny. Ano, byl to omyl. Cestovní kancelář "omylem" vyměnila autobusy. Mladé nadané gymnastky odjely do Vídně na závody velkým autobusem už o hodinu dříve. Další autobus byla cestovní kancelář schopna dodat za 3 hodiny. Měl

I pro mou vlastní zvědavost navštěvuji s dětmi různá představení. Jako pražské dítě jsem trávila většinu volného času s rodiči v přírodě. Na divadla a kulturu už nezbyl prostor. Naopak moji rodiče oba Pražáci už byli kulturou přesyceni, protože moji prarodiče byli milovníci divadel a Prahy vůbec. A tak moji rodiče utíkali do opuštěných hvozdů užívat si ten "božský" klid. Pravému kouzlu Prahy jsem totálně propadla až v pubertě a myslím, že je to láska už navždycky. Nikdy mě nepřestane fascinovat, okouzlovat a inspirovat. Dnes jsem šla s dcerou do divadla "Bez zábradlí" na dětské představení PAT a MAT jedou na dovolenou. Byly tam děti ve věku 2-10 let společně s doprovodem. Obdivuji herce, kteří dokážou děti zaujmout a zabavit. Zvláště v takto raném věku je složité udržet jejich pozornost na delší dobu. Děti byly skvělé, avšak někteří rodiče byli "na pěst". A to ještě slušně řečeno. Seděli jsme společně s kamarádkou a jejím synem ve třetí řadě. Maminka hned

Nevím, jestli vypadám tak zvědavě nebo jen umím dobře naslouchat. Lidé kolem mě se mi svěřují a vyprávějí mi různé příběhy. Samozřejmě si je nechávám většinou pro sebe, jenže tentokrát jsem neodolala a musím se s Vámi o jeden podělit. Včera ke mně přišla na čaj jedna kamarádka a začala povídat: "Jsem z toho dost špatná, navštívila jsem manželovu babičku a přinesla jí nákup a léky." Zeptala jsem se na věk babičky, matně jsem si pamatovala, že mi o ní už říkala, proto jsem věděla, že jí táhne na sto. "Devadesát tři" sděluje mi kamarádka a jedním dechem pokračuje ve vyprávění. "Tak já k ní přijdu, dovedeš si to představit v takovém věku sama? Ona už velmi špatně chodí, zlobí ji kyčle, ale hlava furt dobrý. Vehementně mi cpala peníze za nákup a léky. Nemohla jsem si to vzít, to bych se styděla. Jenže ona se nevzdávala a peníze mi vnucovala, já odmítala a odmítala. Nakonec babička řekla legendární větu: "DÁ LI PÁN, TAK BUDU BRZY BOHATÁ". A ještě s mávnutím

S dětmi lze dobře vyjít, pokud umíte mluvit jejich řečí. A ručím Vám za to, že se i skvěle pobavíte. Když byl syn malý, byli jsme na návštěvě a k jídlu nám dali krkovici s bramborem. Nevím proč, ale zrovna na to neměl chuť, to bylo opravdu s podivem, protože jinak je vždy nadšený strávník. Bylo to trochu trapné a tetě Zuzce by to přišlo jistě líto. Proto jsem pohotově brambory rozmačkala, krkovici nakrájela na pidikousky. Povídám mu "No jo, ty máš zase něco speciálního, teta Zuzka ti udělala ŠPÍČKOVOU KAŠI". Oblizoval se až za ušima a dlouhá léta pak vždy na návštěvě žadonil o tuto kulinářskou specialitu. Dobrá byla i příhoda, kdy přišel syn poprvé ze školky a říkal "Mami, mami vařej tu skvěle. Měli jsme úžasnou polévku jako hlavní jídlo. Kroutila jsem hlavou. Přidal jsem si 3x." Samozřejmě jsem vyzvídala, jaká to byla polévka. "Taková nasládlá, tedy spíš sladká." Hlavou se mi honila hrášková, možná i špenátová. "Můžeš to nějak upřesnit, jakou měla ba

Občas mívám pocit, že se mi osud vysmívá nebo přinejmenším mě provokuje. Dějí se mi zvláštní věci a s rukou na srdce mohu říci, že velkou část z nich nemám šanci ovlivnit nebo snad ano? Velmi často se zasekne pokladna vždycky, když vyčkám frontu a přijde na řadu můj nákup. Mohu říci, že už jsem si na to snad i zvykla. Pokaždé, jak se ráno opozdím (z jakýchkoliv důvodů, ať mou vinou nebo ne), je neskutečná dopravní zácpa i na místech, kde bývám skoro sama (pokaždé jinde). Elektronika mi vypovídá službu a stačí, aby přišel někdo jiný, udělal totéž a vše jde jako po másle. Samozřejmě vím, elektronika odchází, ale netušila jsem, že i ožívá. Věřte, nejsou to ojedinělé případy, je to můj každodenní chleba. Vždy jde jen o přístup. To, co dělám s nechutí, občas i odporem, se mi mstí. A pak s tím zaberu stokrát více času, než kdybych se nad to povznesla a nutné věci udělala s chutí (snad nejhorší je odkládat hovory, především pracovní ). Co se týče zácpy a zpoždění, i v tomto případě jde o přís

Téma týdne: Láska bolí, ano, ale ne všechny. Láska bolí většinou jen jednoho. Jak se ve známé písničce od Smolíka zpívá "v lásce totiž vyhrává ten, kdo má rád míň". Bohužel s ním musím souhlasit a asi je to i logické, ale…. Tam, kde jsem vyrůstala, žila ve vedlejším domě jedna rodina. Přišla mi opravdu zvláštní. I pro mě, nenapravitelnou romantičku, to bylo moc silný kafe. Žili ve 3+1 s babičkou a dědečkem. Měli jednu dceru podobně starou jako já. Nikdy jsem je neviděla samotné. Vždycky chodil pán společně s paní a to kamkoliv. Na nákup, do práce, na třídní schůzky, do parku… Vrchol všeho byl, že se pokaždé drželi. Někdy kolem ramen, jindy kolem pasu, většinou však za ruce, jen pokud zrovna nesli kostkovanou tašku s nákupem, držel každý jedno ucho. Vždy jsme se s druhou blonďatou hlavou zarazily, zamyslely a častokrát jsme si o nich povídaly. I teď, když píši tento článek, mi zrovna zazvonil mobil, volala Běla (druhá blonďatá hlava má celoživotní kamarádka) a já jí přečetla,