janabruzkova.blogger.com

Fascinuje mě lidská slepota. Lidé se zdravým zrakem, dělají, že nevidí. Nevím, zda těch co se rozhlíží je tak málo, nebo si jen lidé neuvědomují, co je potřeba. Slušné chování v tomto dynamickém světě už není samozřejmostí. Vzpomínám si na rozhovor vedený před mnoha lety s mojí kamarádkou, která měla 9 letého syna. Já jsem ještě děti neměla, tak mě to dost zaskočilo. Povídá mi: "Od mala jsem ho učila poctivosti, že nemá podvádět, předbíhat, lhát a krást". "Jenže teď prý je dětem pro srandu a všichni ho ve frontě na oběd předbíhají." Má polevit ze svých zásad a říct, že pravidla jsou tu od toho, aby se občas porušily, bylo jí ho samozřejmě líto. S odstupem času vidím, že ona je brala až MOC vážně a proto ji každý sobec využíval a zneužíval. Ona totiž lávka mezi dobrotou a debilitou je bohužel velmi krátká. Kolikrát se ani nenadějete a jste na druhé straně. Pro příklad uvedu do nebe volající příhodu. Když jednou za 14 dní měl její přítel svěřené své 2 děti, jejich

Nikdy jsem si nedovedla představit, jak MOC je zrak důležitý, dokud mi nezavázali na pohotovosti obě oči. Omotali mi to kolem hlavy a řekli: "Za tři dny na kontrolu a nesundavat". Jo jo, to se pěkně řekne, ale s plně kojeným miminem - nic moc. Z auta mě manžel vyvedl, naše náročné schody mi také pomohl, dítě mi podal. Jenže kojte naslepo, fakt divný. A pokud se vám dítě furt pouští, po čase je to docela psycho. Potom jídlo, mytí atd. děs běs. Stále jen "můžeš mi podat, můžeš mě dovést, koukni na malého…." Když už jsem se v zoufalství uložila do postele, ani oka jsem z té hrůzy nesklopila. "Až tak moc, to mají ti slepí těžké" honilo se mi celou noc hlavou. V noci jsem s vypětím všech sil ještě dvakrát krmila. Ráno jsem byla jako přejetá parním válcem. Manžel mě dovedl do koupelny a do obýváku. Čekala jsem na ranní kávu, čekala, on se však připravoval do práce. Má své rituály a káva ještě nebyla v prvořadém plánu. Už jsem šílela, nutně jsem jí potřebovala. V

Je skvělé, že jste v hotelu 3500 m. nad mořem. Je skvělé, že Vám to sponzoři umožnili na celý týden. Je skvělé, že tady před týdnem byl Alberto Tomba - Váš idol. NENÍ skvělé, že následujících 6 dnů je zákaz vycházení. Ale není zákaz, jako zákaz. Zákazy jsou od toho, aby se občas, jen trochu porušily. V tomto hotelu znamená zákaz centrální uzavření, všech východů i oken (pouze na V). Co dělat, vánice je vánice, lanovka nejezdí. Ze začátku jsme si nemohli zvyknout na ten vzduch. I chůze po schodech nás neuvěřitelně zadýchala. Jako by jste se nemohli donadechnout. Stále vám chybí kyslík. Trvá to 1-2 dny. Hurá je tu velký bazén, bohužel někdo do něj hodil skleničku a kvůli případným střepům ho vypustili. Čistící firma se nemá jak dopravit. Bezva, jsou tu 3 pingpongové stoly na 100 lidí. A hooodně barů, pít však nesmíme, není mám 18 let. Ostatní lidé pít můžou, co jim taky zbývá, když zaplatili hříšné peníze, za tento ráj. Nejen, že v něm nelyžují, oni ho ani NEVIDÍ. Za ty peníze mohli pít

Odmala mi bylo vštěpováno, že to můžu někam dotáhnout. Šlo mi prakticky všechno a ráda jsem se producírovala. Akorát jsem nemohla být modelkou, nenarostla jsem do patřičných výšin a mé proporce byly vždy spíše slovanského typu. V 16 letech mi ležel svět u nohou, dosáhla jsem všeho, co jsem chtěla. O rok později jsem odmaturovala s vyznamenáním na prestižní, ale státní škole. Měla jsem v plánu jít na univerzitu do Terstu. Avšak vztah s přítelem, nynějším manželem mně toto rozhodnutí hatil. Nedovedla jsem si život bez něj představit. A tak jsem další studia odložila o rok, pak ještě o jeden a ještě…(doteď mám na půdě krabici s připraveným učivem). Začala jsem pracovat a zlehka zapadat do domácího života. Po pár letech jsem zjistila, že mi u nohou neleží svět, ale věčná kopa špinavého prádla. A vše nabralo na obrátkách po narození syna. Byla jsem jen MATKA, KUCHAŘKA A UKLÍZEČKA. Záviděla jsem všem, co mají paní na žehlení a na úklid. Ne, že by to byla tak šílená částka za tyto služby, jen

Někdy člověk nevidí, ale spíše nechce vidět. Většina z nás je pohodlná a neradi něco řešíme. To už musí přijít blesk, hřmění nám nestačí, jenže často už bývá pozdě. Rádi si děláme iluze a v jejich ochranné bublině, se bezpečně plácáme, dokud nám ji někdo nepropíchne. A tak máme své bezproblémové děti, milující manžely, úplně samostatné rodiče a nezávistivé sousedy. Prostě, máme se bezva. Nevím, zda je lepší si přisvítit a vidět i to, co třeba nechceme. Je to na každém z nás....

Zábava na Vás čeká na různých místech, když vůbec nic nečekáte, většinou je to nejlepší. Takto jsem se skvěle bavila na "škole nanečisto". Pro ty, kdo to neznají je to 2x45 minut výuky pro děti v předškolním věku. Probíhá to odpoledne v základních školách. Rodiče si přivedou děti, umístí je do lavic a sami si sednou dozadu. Celou dobu výuky pročekají v zadních lavicích a sledují své ratolesti v akci. Předminule jsem seděla v lavici s tatínkem těžké váhové kategorie. A židličky v první třídě jsou opravdu malé, ale bytelné. Židlička ve srovnání s ohromným tatínkem byla nepostřehnutelná. A legrace nastala, když tatínek bedlivě sledující svého potomka začal dřímat. Na židličce se kymácel zleva doprava. Občas jsem ho s vypětím všech fyzických sil podepřela aby nežuchnul. To by páni byla rána. Bylo mi blbý ho budit, cizího chlapa. A pak začal nahlas chrápat. Paní učitelka nevěřícně zírala. Když na konci hodiny zazvonila zvonečkem, pán se probral. O ničem nevěděl, pěkně odpočatý a n

Tak to zkouším znovu a znovu a začínám být z toho unavená. Už můj začátek psaní byl moc vyvedený a moje další snahy dopadají obdobně. Ve svých 7 letech jsem napsala svojí první básničku, prostě jen pro radost. A při jejím veřejným přednesu před třídou jsem za ni byla patřičně odměněna. Každý z nás se měl naučit básničku o zvířatech, libovolnou a já přednesla tu svojí. (Doteď si jí pamatuji, neboť se mi tato zkušenost hluboce zapsala do mé osobnosti.) Paní učitelka mě moc pochválila a zeptala se ještě kdo jí napsal. Odpověď "já" si zahrála s jejími mimickými svaly. Z líbezné paní učitelky byla náhle saň bojující za pravdu. Její ohraničené myšlení tuto možnost nepřipustilo. Byla jsem obviněna ze lži, zesměšněna a po zásluze potrestána. A pak už se to se mnou táhlo. Za nejdokonalejší slohovou práci na téma domácí práce jsem dostala za 2, neboť jsem v záchvatu dokonalých vět napsala, že se kytky zalévají studenou a ne VLAŽNOU vodou. Jako by to u slohu nebylo jedno. Psala jsem sic

Tak to dnes zkouším znovu, napsat slušný článek. Bohudíky na to mám i více času a tak se budu snažit. Teď jsem byla s kamarádkou na kávě. Při povídání si mi postěžovala, že se jí záhadně ztrácejí věci, ne že by u nich někdo kradl. Co by si kdo pomohl s jednou bačkůrkou, škrabkou a dílem ke kočáru. Spíš je to ztráta času, to věčné hledání. Každá domácnost má svoje záhady. Takže i ta naše, jenomže já musím mít vždycky něco extra, jak říká moje máma. A tak i má záhada byla ta nejzáhadnější. Když jsme se přistěhovali do domu, kde už více než 10 let žijeme, začala jsem se bát. Zvyklá z paneláku, z té útulné králíkárny, kde nikdy nejste úplně sami. Kde nehrabete listí ani sníh, spíš Vám občas hrabe z pošahaných sousedů. Těch věcí a situací, kdy jsem se bála je více, to by bylo hodně papírů. Jenže dnes jsem si vzpomněla na jednu z lepších. Zametám si jednou takhle před svým prahem a tu najdu zvláštní věc. Nějaké chlupy omotané červeným drátkem. Vezmu to do ruky a zkoumám. Zjišťuji, že je to a

Nikdo z nás se nenarodil úplně dokonalý. Většina našich úspěchů záleží jen na nás. Vše, co jsem v životě získala lehce, nemělo dlouhého trvání. A jen to vydřené mělo pro mě opravdový význam. Z toho pak vzniká ta jedinečná a nejhlubší radost, když se to povede. Chtěla bych mít pořád dost duševní síly a každou životní výzvu zdolat s lehkostí. Jenže čím je člověk starší a zkušenější, tím je pro něj těžší dělat si iluze o světě. A když nevěříte, že něco změníte či zmůžete, tak nemáte ŠANCI. Proto to musíme zkoušet, každý den, znovu a znovu a jednou se to konečně povede….

Před hodně lety jsem byla s oddílem na horách. Ubytování jsme měli v pěkném penzionu v jednom z nejhlavnějších tuzemských horských středisek. První noc tam byla zima jako na Sibiři, že jsem si musela nandat zimní oblečení. Ráno jsem to říkala trenérovi a on, že to tak hrozné nebylo. Prý jsem zimomřivá. Odpoledne, když už jsme měli volno jsem na kávě potkala pána. Obyčejný nevýrazný čtyřicátník. Optal se mě, jak se mi tu líbí. Říkám, že na prd, když v noci netopí a musím spát v lyžařským. On se zděsil, a představil se mi jako majitel penzionu. Vzal telefon a objednal topenářskou firmu na kontrolu rozvodů tepla. V noci už ze mě lilo, musela jsem to ztlumovat. Tento pán mě požádal, jestli bych mu nechtěla ten večer dělat společnost, prý je velký večírek místních hoteliérů. Úplně nezávazně a vše domluví s trenérem. Bylo mi 17 let, takže pedofil to nebyl. Odmítla jsem. Muž byl v šoku. To nečekal, co by za to daly místní slečny. Nevzdal to a přesvědčoval mě dál. Asi by to tam bylo pěkné, a z

Věk a správný čas. Říká se, že na všechno je někdy správný čas. Ale je to opravdu tak? A je na něco někdy pozdě? A nebo nikdy neříkej nikdy. Mám úžasný příklad paní podnikatelky ze synovy školky. Té bylo minimálně 48 let (spíš více - byla skvělě udržovaná), když její dva synové dvojčata nastoupili ve 3 letech do školky. Jenomže to byly opravdu čiperní kluci. A věk jejích rodičů bych odhadovala otec kolem 85 a maminka také po 80. Avšak, jako na potvoru byli zařazeni ve třídě, která se nachází na patře. Takže každý den po o, jsem zdravila dědečka dole v přízemí na lavičce. Po nějaké době jsme si vytvořili rituál. Vždy jsem se měla kouknout na situaci nahoře. Babička naháněla dvojčata, která chtěla do balónků a taky postavit bagr a dodělat hrad z kostek, to vše bylo volně přístupné mezi šatnami. A pokud byla ještě zima, obléknout je do punčocháčů a kombinéz byl úkol pro dvě ZDATNÉ dvacítky a ne pro ni! Milý děda čekal a čekal. Většinou jsem odcházela s větou: "Jednoho už má…… skoro o

Ještěže život vytváří komické situace a bohudíky nejsme pokaždé hlavními aktéry MY. Jednou takhle běžím se synem na cvičení do dětského klubu. Pokud se divíte, že maminka na mateřské dovolené běží a ne se courá, tak je to proto, že cvičení je od 9hod a Kouzelná školka (televizní pořad pro nejmenší) končí také v 9hod. A nevidět ji je jako pro nás propásnout utkání národního týmu v hokeji. Přilítám do šatny, nahazuji na sebe tepláky (jsem ráda, že se ještě převlékám, pokud bych je už brala za celodenní úbor, bylo by to horší) a vcházím do tělocvičny. Ženy s prazvláštními účesy a úbory mě vítají. Jaké je mé překvapení, když vidím, že Elinka sedí na tatínkovi. Tatínek je na rozdíl od nás všech upravený do detailů. Vlasy, vůně, holení a oblek od Armaniho. Začínáme zpívat a pohupovat dětmi. Armani znejistí, ale taky houpe. Po patnácti minutách ho chytá šílený nerv, kouká na nás vztekle a asi by nejradši utekl. Ale všechny se držíme, fakt žádná se mu nesmějeme. (A to se směji ještě teď, když

Odříkaného chleba největší krajíc! Jak často jsme si všichni říkali, že nechceme být jako naši rodiče. Jenže krev není voda. A tak dříve či později nás naše geny ovládnou CHTĚ-NECHTĚ. Říkala jsem si jak budu ten nejlepší a nejtrpělivější rodič pod sluncem a nejsem. Říkala jsem si, že si zachovám sportovní postavu za každou cenu a nezachovala. Říkala jsem si, že svůj život nenechám pohltit stereotypem a už dávno je tu. A když tak o tom přemýšlím o co jsem dál než moje máma …nevím, možná mám myčku . Tak to je docela ubohá úvaha - ale bohužel pravdivá. A pro pobavení chodila jsem s oběma dětmi do dětského klubu, kde se se mnou vždy převlékala babička dvojčátek, s postavou , že i každý sochař by ji hned bral jako model, no nenaštvalo by Vás to?

Vzhledem k tomu, že jsem relativně zdatná lyžařka, je má včerejší příhoda obzvlášť vyvedená. Užívám si svých pár volných jízd, když zrovna nemusím nikoho učit. A kde se vzal tu se vzal CHLAP. Nebyl to jen tak obyčejný chlap , kterých po svazích jezdí desítky či stovky. Byl to ojedinělý případ. I přes mé léty vyježděné lyžařské umění, jsem se s ním o chlup nenabourala 5x. Skoro nemožné skóre. Když jsem na začátku sjezdovky viděla jak jede dolů v traverzu, avšak velkou rychlostí, radši jsem mu dala patřičnou vzdálenost. Rozjela jsem se a na prvním hanku tak tak zabránila kolizi. Nenechal mi ani 20cm na průjezd. Šněroval to opravdu důkladně. Dala jsem si oddech a když už zmizel z dohledu, znovu jsem se opatrně rozjela. A jaké překvapení, za zatáčkou opět on. A věřte nebo ne nešlo se mu vyhnout. Uštědřila jsem mu sněhovou sprchu, ale zabrzdila včas. To je buď magor, nebo sebevrah prolétlo mi hlavou. Celá sjezdovka je mu málo. To se opakovalo ještě dvakrát. Nakonec jsem dojela na jedné lyži

Většina lidí ukazují své pravé JÁ jen za zamknutými dveřmi. Navenek vystupují stále v nějaké příjemné masce, kterou mění dle příležitosti. Čím vlivnější člověk, tím líbeznější maska. Na jednu stranu jim můžu jen závidět, protože to dotáhli dál než já. Mají všude známosti, mají vliv a nikdo je opravdu nezná. Já jsem upřímná, je mi vidět až do žaludku a všechno si oddřu sama. Hledám-li v tom klady: snad možná dobré svědomí a klidný spánek. A to nevím, zda ten klidný spánek není jen z totálního vyčerpání. Manipulace s lidmi se mi příčí, ale asi je to náš národní sport. Jsem jaká jsem a radši se sedřu, než lézt někomu do prdele. Většinou se cítím jako národnostní menšina. Hrdost poslední dobou není zrovna v módě.

V návaznosti na můj včerejší článek mi na mysli vytanula další povedená příhoda. Už jsem si zvykla, že v batohu na házenou chybí občas tričko občas šortky, které syn hodil do prádla a tím to pro něj skončilo. Jako mladý muž očekává, že mu vyprané zase sami přilítnou do batohu. Že mu florbalka občas zůstane v tělocvičně či šatně a máma po večerech smskuje trenérovi ať jí někam uklidí. Ale jeden den byl i na mě moc! Manžel byl pracovně mimo ČR a já ráno vezla škola-školka-práce. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zastavila před školou a vyložila syna, ale bez aktovky. "Kde jé tata mi jí vždycky beré" krev se mi vařila v žilách. Otočila jsem vztekle auto a jela zpět. Odpoledne jsem vyzvedla dceru ve školce a nabrala syna před školou. Před kroužkem jsem trvala na tom, aby si udělal úkoly. "Kde je aktovka? táže se syn. "Kam sis jí dal, tam jí máš." A on jí NIKAM nedal, zůstala ležet před školou. Byl v ní i nový mobil atd. Bleskurychle jsem sedla do auta a odjela k

Každý míváme pocit, že za plotem je tráva zelenější. Že manžel sousedky chodí častěji s dětmi na kolo, více jezdí na nákupy a dříve chodí z práce domů. Jenže co se pak děje u nich za zavřenými dveřmi, to už vidět nemůžeme, většinou však není co závidět. Jsou období, kdy podvědomě počítám poměr žen a mužů na hřištích a různých kroužcích. Samozřejmě je to 90:10,ale těch 10 procent si to patřičně užívá. Čelí obdivným pohledům davů žen a troufnu si tvrdit, že většina z nás myslíme na TO jediné "to by ten náš nedal". Co se honí hlavou jim, fakt nevím, myslím si, že to jsou trochu exhibicionisté a velká pozornost jim vlastně dělá dobře. Takže když se jednou za uherský rok dostaví můj manžel na ukázkovou hodinu, připadá si tam jak Alenka v říši divů. Jednoho dne, zřejmě po velkém domácím nátlaku, dorazil zoufalý tatínek na balet pětiletých holčiček. Určitě měl cestou tam zapnutou navigaci a dále pokračoval ve stejném duchu. Když konečně našel ten správný sál a tu správnou šatnu, zač