Mlčeti ZLATO

Dnes jsem si souhrou událostí vzpomněla na jeden dnes už úsměvný příběh.

Mám ráda auta, ráda řídím, ale vždycky to nebylo úplně slavné.

Viz můj blog s úplatným policistou při jízdách na řidičák (Ať žije korupce).

Když jsem dodělala autoškolu, bylo mi 17 let. Musela jsem čekat do svých 18.tých narozenin, abych si řidičák vyzvedla. Řídila jsem hrozně, tak asi jako většina z nás, proto jsem pořád chtěla, aby se mnou někdo jezdil. Bylo mi prakticky jedno kdo, hlavně, že někdo. Jen ne můj manžel a můj otec, ti na mě stále křičeli. Proto jsem vozila kamarádky, babičku i jiné.

Jednou jsem se odvážila a vyjela si sama. Jela jsem z Vršovic na Harfu. Na semaforu na Želivárně, tam je to do kopce, musíte se rozjíždět s ruční brzdou, která u mé staré škodovky 120 nebyla v dobrém stavu, jsem se pekelně soustředila.

Byla jsem tak asi čtvrté auto na semaforu, když se mi z volantu začalo kouřit.

Něco pod palubní deskou začalo hořet. Hustý kouř mi rychle naplnil auto, začala jsem kroutit kličkami u okének. "Co mám dělat?" honilo se mi hlavou." Projedu křižovatku a u Olšanských hřbitovů to odstavím" rozhodla jsem se.

Tak jsem i udělala, a když jsem zastavila, kouř začal ustávat. Opatrně jsem opět nasedla a nastartovala, zjistila jsem však, že mi shořely rozvody pro blinkry. To se ještě dalo, dojela jsem do cíle a od té doby, jsem se už nebála. Vždy, když jsem si pak při řízení vzpomněla na tohle, věděla jsem, že to zvládnu.

Mám bohaté osobní zkušenosti. A to s děravým výfukem, s utrženým výfukem, se spálenou spojkou, prokluzujícím řemenem, vím, jak zní a táhne čtyřválec na tři atd….

(Toto jsem musela napsat, aby jste pochopili, že má reakce byla spontánní).

Takže to bylo tak:

Jedu si jednou před x lety taxíkem domů. Skoro nikdy taxíkem nejezdím, ale tenkrát to bylo nevyhnutelné.

Řidič byl muž, sympatického vzezření asi něco mezi 30-40 lety. Byl podvečer pátek a děsná zácpa na Sokolovské ulici. Řidič mlčel a po očku mě sledoval ve zpětném zrcátku.

Měla jsem černý sukňový kostýmek a lodičky. Nic krátkého ani vyzývavého. Kolona poposkakovala po centimetrech. Muž už nekoukal dopředu, ale jenom do zrcátka a ticho. Začalo mi to být velmi nepříjemné. Musela jsem to prolomit.

" Ježíši, to je hrozný, jak tomu před námi smrdí ta spojka,co?" vypadne ze mě doslova bez rozvážení. V první sekundě mi to přišlo jako skvělý nápad na konverzaci s taxikářem, akorát to tam zasmrdělo. Jenže už v té druhé sekundě mi bylo jasné, že jsem to totálně po…..

Muž s sebou trhnul a v jeho očích se objevila srdíčka jako hrom. Otočil se a hodil na mě ten nejzamilovanější pohled na světě.

Další zbytek cesty už probíhal v nabídkách. Byla jsem ráda, když jsem konečně dorazila domů. Ještě,že každá cesta má svůj začátek i konec.

HOOODNĚ dlouho jsem pak taxíkem nejela.