Mužské EGO

Muži jsou jiní, jsou většinou odvážnější, většinou hravější, většinou méně zodpovědní.

Tam, kde už žena trne hrůzou, muž se teprve začíná pořádně bavit.

My ženy máme pud sebezáchovy již geneticky zakořeněný hlouběji. Je to způsobeno tím, že na našich bedrech je osud lidstva.

Samozřejmě by to nešlo bez mužů, avšak hlavní jejich nepostradatelnost je krátkodobějšího rázu.

Naše ženská povinnost "péče o rodinu" je celoživotní.

Vždy si vzpomenu na film "S tebou mě baví svět".

A takovéto story vídám denně. Tak třeba před chvílí:

Zaparkovala jsem před kanceláří, pobrala šanony z auta a jdu. V tom koukám, přímo přede mnou se vyřítí na kole muž.

Nebyl to však muž obyčejný. Byl to muž se třemi syny, tedy silné geny. První syn jede na kole a je mu tak 5-6 let. Druhý syn je vzadu v cyklosedačce a je mu 1-2 roky. Třetí syn je přidělán ke kolu otce na spojovací tyči a je mu 3-4 roky max.

Nejenže muž jel šílenou rychlostí, on si ještě zkracoval cestu přes hrbolatý trávník, takže při této náročné zatáčce a při jejich délce spojených kol neměl šanci to ukočírovat.

Kdyby jel jako normální po chodníku,(tedy nevím, zda je normální jezdit takto rychle po chodníku, myslím, že tedy rozhodně ne, ale vydejte se v takovémto složení na silnici), bylo by to v pohodě.

Výsledkem však bylo, že malý syn na zadním kole přepadl, kolo ho bouchlo a začal šíleně brečet. Zůstal ležet v blátě s tím, že ho bolí ruka a koleno. Otec na něj začal křičet: "Ty seš úplně blbej, proč se nedržíš! Vidíš přece, že spěcháme!"

To bylo něco pro mě, odemkla jsem kancelář, položila šanony. Muž nepřestával nadávat a u toho musel sebrat syna a držet kola, protože v sedačce měl to mimino.

To prakticky nešlo. Šla jsem mu pomoci. Pořád na toho chudáka nadával a on seděl v blátě a držel se za ruku a za koleno.

Nevydržela jsem to a povídám: "Milý pane, nekřičte na něj, celé jsem to viděla, vy jste tu zatáčku kosil moc vostře a to dítě vzadu se podsmyklo, zkontrolujte si tyč." Muž se na mě podíval nasraně a utáhnul totálně povolenou spojovací tyč. Malej se začal zvedat, ale stále šíleně brečel.

Nabídla jsem mu, jestli ho nemám opláchnout, nebo zkontrolovat, tu ruku. Zakřičel: "Ty, ihned nalez na to kolo a koukej se držet!" Klepající se tříletý chlapeček poslechl, pajdavými pohyby nasedl.

A Muž s velkým M povídá "Jsou zvyklí, jezdím s nima terénní stezky".

Ten zablácený, totálně ubrečený človíček s obrovskou nudlí až na bundu na mě hodil snad nejsmutnější pohled. Zlomový bod, čas ústupu, nemělo smysl cokoliv říkat.

Ať žije sparťanská výchova. Bude z něj také silný muž s velkým egem!

Pěkný příběh byl také "Otec lyžař-nelyžař" s dvěma malými dětmi na černé ……

Ale to příště, musím už pracovat.

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva

Se svolením autora