Čapka s bambulí

Jak být šťastný?

To je otázka… Někdo to ví z fleku a někdo musí dlouho experimentovat, než se dostaví ten krásný, ten uspokojivý, ten blažený a naplňující pocit. Pocit a vnitřní klid, že vše je jak má být, že jste právě tam, kde být máte. Přesně to s sebou přináší chuť opravdového štěstí. Tomu se říká: "Nalézt si své místo pod sluncem".

Jenže podaří se to jen málo komu. Většinou jsme rozdělení a rozškatulkováni na různé části. Práce, rodina, zábava… Když jsme v práci, myslíme na rodinu. Když jsme doma, myslíme na zábavu. A když se "bavíme", myslíme na práci. Jenže pouze, když do něčeho dáme úplně všechno, máme tu možnost ucítit pravý pocit štěstí.

Dnes jsem byla na "dětském" klavírním koncertu. Daly do toho vše, dokonce u některých nevím, co dál ještě mohou dokázat. Přišlo mi, že lepší už to snad být ani nemůže. Za skoro dvě hodiny se u klavíru vystřídaly děti různého věku. Měly společné učitele: "Klavírní duo". A další společnou věcí bylo, že všichni hráli bez not. Některé skladby zabraly třeba i deset minut. Prostě úžasné. Poslouchala jsem a pozorovala temperament zúčastněných. Některá dítka zvládla splynout se skladbou celou svou duší.

Přemýšlela jsem, kolik z těchto extra nadaných dětí bude schopno se hudbou i živit. Můj děda dělal zvukaře v rozhlase a po práci hrál na klavír v kině. Byly tenkrát pouze němé filmy a on intuitivně zvukově doprovázel filmový děj. To musela být krása, jak ráda bych ho někdy slyšela. Tak přece se hudbou uživil, i když trochu nestandardně.

Mám kamarádku, její dcera je snad umělecky nejnadanější dítě, co znám. Už když byla malilinká, šokovala mě svými schopnostmi. Rodiče ji však této dráze nepodporovaly. Nesčetněkrát jsem je na její talent upozorňovala, marně. "Uměním se neuživí, chceme pro ni dobré všestranné vzdělání s maturou a pak ať má jako koníček, co chce.

"Samozřejmě je to každého volba, každý chce pro své dítě jen to nejlepší a tak koukám, jak se mladá slečna trápí na nejprestižnějším gymplu. Pokaždé, když se vidíme, skončí to diskusí.

Obě mé děti postřehly situaci a samy došly k závěru: " Mami, myslely jsme, že je to samozřejmostí, že je to povinností rodičů podporovat talent a sny potomků." "Tedy alespoň v průměrných rodinách," dodal starší syn.

Bohužel, není to samozřejmostí ani povinností, je to jen dobrá vůle a přesvědčení.

Věřím, že pokud má človíček vlohy a je šťastný při nějaké činnosti, je správné nechat ho se rozvíjet tímto směrem. A pokud z něj násilím neuděláte movitého smutného chirurga či právníka, má šanci být třeba chudší, ale spokojený malíř, hudebník nebo farmář…

"Já chci mít čapku s bambulí nahoře,

jíst kaštany a mýt se v lavoře…..

(Pro ty, kdo neznají, skvělá písnička od Jaromíra Nohavici.)

V tomto čase každý z nás přemýšlí více než obvykle o životě kolem sebe. Vánoce otvírají oči i srdce, a… je čas naslouchat.