KORONAVIRUS

Musela jsem to prodýchat, odříkat desatero a zkusit to pobrat, i když to byl záhul. Před chvílí jsem po cestě z práce chtěla nakoupit. Podstatné slovo je "chtěla". Před obchodem Lidl jsem čekala 20 min. na volné parkovací místo, marně. Zajela jsem tedy na parkoviště Alberta. Místo k zaparkování tam nebylo ani jedno. Vzdala jsem to a odjížděla pryč, vtom někdo vyjížděl.

Rychle jsem jeho místo zabrala a vyšla pro vozík, marně. Ani jeden tam nebyl, čekala jsem, až někdo vozík vrátí. Dočkala jsem se a šťastně vyrazila do obchodu. Dav lidí byl nepřehlédnutelný.

Vydala jsem k mouce a chtěla vzít olej, slíbila jsem dětem perník a vše zrovna došlo. Totálně prázdný regál s olejem mě šokoval. Neměli ani jednu značku, jen extra panenský olivový. Koupila jsem místo toho máslo a šla k mouce. Několika metrový regál byl prázdný. Nebyla hladká, nebyla polohrubá a ani hrubá. Čuměla jsem na to jako husa do flašky. Tak bez mouky to asi nepůjde.

Podrobně jsem prozkoumala obsahy vozíků a všude bylo plus mínus to samé. V obchodě zmizely těstoviny, rýže, konzervy a paštiky, olej, mouky. Lidé ve frontách na pokladnu bouřlivě diskutovali o přípravách na epidemii. Zúčastněné děti evidentně pociťovaly strach a dávaly rodičům doplňující otázky. Mezi tuto čekající společnost občas zavítal nějaký muž s velkou zásobou piv.

Mám hodně přátel, kteří zažili podobné situace a o rychlém spádu událostí mi dnes barvitě vyprávěli. Myslela jsem si, že nám je to ještě na míle vzdálené, ale dnešní nákupy mě vážně dostaly.

Uvědomila jsem si, jak si člověk vlastně neváží přepychu, který mu mír a státní klid poskytuje. Když si vzpomenete na předvánoční čas, nebo jiné svátky klidu, jistě se Vám vybaví i šílející lidé, kteří se bojí hladu. To je naše charakteristická národní vlastnost. Doufám, že se černé předpovědi nenaplní, jinak Bůh s námi.

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva

Se svolením autora