Božský banánek

"Tak už se rozhodni," pravila jsem včera vztekle synovi ve vyhlášené cukrárně. Paní za pultem kroutila očima, výraz v její tváři byl pohrdavý, naštvaný a unavený. I když zde obsluhují 3-4 ženy, na třech pokladnách, stejně fronta až ven je běžným obrazem místní situace. Nemají holt mít takový výběr. Tolik dortíků, pohárů, zákusků, koláčů, cukroví, zmrzlin a sladkého pečiva snad nikde jinde nenajdete a pak se máte rozhodnout.

Znalá toho všeho jsem stoupla do fronty a řekla synovi, ať si jde vybrat, aby nezdržoval, až budeme na řadě. Já byla v této cukrárně den před tím s kamarádkou a jejím synem a celou noc jsem potom snila o "božském" karamelovém banánku. (Ten den jsem odolala a uspokojila se pouze skvělou kávou.) Je to něco jako větrník, ale plněný lehkou karamelovou šlehačkou s křupavým karamelem na povrchu.

Měla jsem tedy jasno, šla jsem na jisto. Když jsme přišli na řadu, objednala jsem sobě banánek a obrátila se na syna. "Prosím Vás, čím je plněná tamta koule?" tázal se syn. "Čokoládovým krémem, je to slepený piškot a obalený v čokoládě s arašídy," odpověděla neochotně paní. Zatvářil se nespokojeně a začal se rozhlížet po jiném. Megafronta za námi se už dala slyšet. Někdo odfrknul, někdo zamumlal, jiní začali přešlapovat.

Celou dobu čekání povídal o nugátové domácí zmrzlině. "Dejte mu tu kouli a nugátovou zmrzlinu," říkám rezignovaně. Koukl na mě naštvaně. Paní u kasy se tázala, zda chce velkou či malou. "To je jedno," sykl naštvaně syn. Krev se mi začala vařit. Kdyby byl malý, plácnu mu ji přes prdel.

Paní vyčkávala s prstem na kase, až se mladý pán vyjádří, po chvíli trapného ticha za účasti celé fronty povídám "malou". Sedli jsme si na zahrádku. Byla jsem rozhodnuta, že si to nenechám pokazit. Do cukrárny chodím na dortík velmi zřídka, protože bych pak neprošla futrem. Třeba tak 2x do roka, v ostatních případech si tam dávám jen kávu. A když už je den D, chci si to vychutnat. Kamarádka se syny nám drželi místo.

"Co to máš?" ptal se mě malý syn kamarádky a hypnotizoval mi můj banánek. Po pravdě jsem mu pověděla jeho lahodné složení. Oči se mu zajiskřily a sliny sběhly. "Dáš mi? Že mi dáš?" vyhrkl. "A co máš ty?" obrátil se na syna. Můj pubertální syn povídá: "Kouli, kterou VŮBEC nechci a nugátovou zmrzlinu z "NOUZE".

To už bylo na mě moc. Začala jsem na něj křičet, lidé v požitcích sebou škubli a parta puberťáků se zmrzlinami vybuchla smíchy. Zmlkla jsem tedy a vztekle se zakousla do banánku. Karamelová šlehačka mi tím prudkým stiskem vylítla na talíř a ušpinila mi celou bradu.

"Jé, teto, ty jsi jako z těch amerických filmů, víš, jak tam fanaticky jedí ty s poruchou příjmu potravy, máš to i na bradě," dodal pohotově starší syn kamarádky a začal se smát.

"A už mi dáš?" ptal se vážně mladší s líbezným úsměvem.

"Můžu taky ochutnat?" řekla má kamarádka. Ještě jednou jsem si kousla a pak jsem banánek odevzdala ve prospěch lidu.

Cestou domů jsem je všechny důrazně informovala, že když už jdu jednou za půl roku do cukrárny na dortíka, tak to znamená:

NEPRUDIT, NEKOMENTOVAT A NEUJÍDAT!

Zlatá káva…..nebo můžu chodit sama, ale to by mi bylo zase smutno.