Daň smutková

 

Už toho mám dost! Co ještě můžeme čekat? Zpívat nesmíme. Pracovat nemůžeme, protože se zase nedobrovolně staneme kuchařkami a učitelkami. A svou práci budeme dělat po nocích. Vyměnila bych si tuto roli alespoň na den s nějakým vlivným mužem. Padl by na držku a dal se na drogy, v lepším případě by se stal alkoholikem. Je to šílené, nemožné a hlavně už víme, do čeho jdeme. Věřte, že mi naskakuje husina.

Během posledních pár dnů jsem se setkala s lidmi důchodového věku a mohu říci, že mi z toho také nebylo dobře. Všichni se shodli na jednom: „Buďte šťastná, že jste mladá. My toho času tolik nemáme.  Nás ochrání, ale vezmou nám poslední radost ze života. Tou radostí jsou děti a vnoučata. Smutek zanechá následky na každém z nás. To je ta daň paní účetní?“ Neměla jsem na to, co dodat. Daň smutkovou jsem opravdu ve škole neprobírala. Je to daň jistá, zcela prokazatelná a vybíraná státem.  Kolik jen starých lidí sešlo, nebo se utrápilo za dobu prvních omezení. Na to nejsou žádné statistiky.  Nedávno mi vyprávěl pán z důchoďáku o své izolaci a důsledné ochraně svého zdraví, dodnes špatně usínám.  Vím, že podruhé to nedá.

Dnes jsem byla nařčena z přecitlivělosti. Ano, míra citů a empatie se stále snižuje. Na dnešní dobu jsem přecitlivělá a nestydím se za to! Je tolik lidí, kteří potřebují pomoci, i když si o ni neřeknou.  Bohužel velké procento lidí je lhostejné. Takže, moc prosím ty, kteří jsou na tom lépe, nevzdávejte to. Pomáhejte. Je to potřeba. Bude to potřeba!

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva.            Se svolením autora.