Tajemství v posteli aneb covid trochu jinak

  Covid je nemoc záludná a nevyzpytatelná. Postihuje mladé, staré, lenochy či sportovce. Ale každý ji prožívá po svém. Všichni jsme jedineční a já jsem si zcela jista, že toto nezažil asi nikdo jiný. Avšak kdyby přece jenom měl někdo podobné choutky, ať si to rychle rozmyslí, tedy…až po přečtení.

  Co vám budu povídat, smetlo mě to v nejblbější čas. Daně se finišují a já samozřejmě nemám hotovo. Možná je to speciální covidová verze pro unavené účetní, kdo ví. Každopádně důvodů k optimismu a radosti jsem měla pomálu. 

  Jedním velkým světlým bodem bylo očekávání balíku. Konečně se včera Česká pošta ozvala na mail, vlilo mi to čerstvou krev do žil. Už pár dní čekám a několik měsíců obdivuji geniální přezkáče nové generace. Mají vložku z paměťové pěny ultra lehkou konstrukci a asi devět vychytávek v anglických zkratkách, které ještě neumím ani vyslovit a natož pak používat. Mé stávající lyžáky jsou totiž jenom „lyžáky“. 

  Když mi ráno zazvonil telefon se slovy, ať si vyběhnu pro balík, chtěla jsem to bez prodlení udělat, avšak jsem záhy zjistila, že mi to jaksi neběhá. Volala jsem manželovi, zda je ještě doma. Jsem převážně zavřená v pokoji, abych virus neroznášela a má energie je docela nízká. 

  Byl, balík mi převzal a položil na chodbu. S vypětím sil jsem slezla v respirátoru po schodech našeho rodinného domu. Vzala jsem velký balík a ploužila se nahoru. Když jsem vešla do pokoje, byla jsem zadýchaná a vyčerpaná. Na chvíli jsem si lehla a odpočinula. Po nabrání sil a s ohromnou chutí jsem si vzala nůž a začala řezat igelitový obal. Nešlo to. „Asi mám tupý nůž,“ pomyslela jsem si. Musela jsem si odpočinout a pak jsem se vydala pro nůžky.

  Cesta po schodech mě zmohla, tak jsem se raději na chvíli natáhla. A ejhle, nožem to nebylo. Ani mé ostré kancelářské nůžky to nezvládaly. Nůžky nebo já? Pižlala jsem obal balíku nekonečně dlouho. Po vítězství jsem šla na chvíli spát. 

  Vzbudila jsem se šťastná a natěšená. Rychle jsem vklouzla jednou nohou do boty. Paměťová pěna mě různě nepříjemně tlačila a nejlehčí bota na trhu se mi zdála nesmírně těžká.  „Ach jo,“ napadlo mě.  Smutně jsem se rozhodla botu sundat. U rozhodnutí však zůstalo. „Vší silou“ jsem chtěla své chodidlo vyprostit. Po deseti minutách marného boje, mi bylo do breku. Přezkáče mám jako polobotky.  Kdo mě zná, ví, že nelžu.  Lyžuji od tří let a ráda. Ulehla jsem tedy s botou do postele a odpočívala. Snažila jsem se načerpat sil a zvažovala možnosti.¨

  Čas běžel. „Buďto to dám, nebo musím zavolat pomoc,“ ujasnila jsem si. Náhle jsem vstala, a pustila se to toho. Bojovala jsem jako lvice. Výsledkem byla arytmie. Položila jsem se na postel, arytmie odezněla a já jsem usnula. Po probuzení jsem se rozhodla zavolat pomoc.

  Představovala jsem si pohled a prupovídky manžela až přeruší práci a přijde domů za mnou. „Můžeš mi laskavě říct, co to tu vytváříš? Říkala si ráno, že ti je blbě, ne?  To už trénuješ na další sezónu? Proč jsi obutá v posteli? Proč lezeš do "malé" obuvi? Máš tohle zapotřebí?“ Nepochopil by, že velikost je dobrá.

  Na 112 by mě také jistě nepochopili. Přijeli by pro mě tak maximálně od Chocholouška. Tam zase zřejmě nepřijímají coviďáky. Zažila jsem po dlouhé době bezmoc. Netěším se na stáří, to už fakt nesmím na přezkáče ani pohlédnout.

  Po několika hodinách jsem to dala sama a do smrti na to nezapomenu. Přezkáče mi dnes leží vedle postele, asi je po tomto zážitku vrátím. Takže bacha všichni sportovci, covid je svině!