Nepoužitelný

Vše, co máme beze snahy, stojí většinou za prd. Člověk musí stále o něco usilovat, bojovat, jinak ani neví, že žije.

A právě proto, aby to věděly i další generace se Winterovi rozhodli konat.

Jejich veliké rodinné bohatství neměli prošustrovat za pár let jejich potomci. Tedy vlastně jejich jediný synek.

Při pohledu na jeho zhýralý život neměli na vybranou. Nikdy neměl dost, utrácel nekoordinovaně a obklopil se tvou nejhorší společností, která si užívala na výsluní rádoby "smetánky".

Oba rodiče pocházeli z chudých poměrů a skromnost měli sice hluboce zakořeněnou, avšak s obchodními úspěchy skoro zapomenutou. Petr se už narodil do blahobytu. Služky, chůva, zahradník, kuchařka, nejlepší školy, cestování, sídla po celé Evropě.

Jeho rodiče měli toulavá srdce, takže i jeho osobní učitel jezdíval s nimi.

Asi mu to ani nemůžeme mít za zlé, bral to jako "normální" život.

Jenže požitky se stupňovaly a rodiče se začali zarážet. "Co jsme to vychovali?" mysleli si oba, avšak říkalo se to dost těžko. Jednou už byli hodně vytočení a vyložili si karty na stůl. Oba se shodli, že tomuto směru musí zabránit.

Nechali sepsat závěť, v které podmínili čerpání rodinných peněz drobnou větičkou. Tou bylo stálé "výdělečné" podnikání či zaměstnání.

Petr o tom neměl potuchy, takže když ve svých 42 letech zůstal bez rodičů, nevěděl, která bije. Právník mu sdělil podmínku a řekl přesnou královskou částku, kterou může měsíčně vybírat. Jasně, existovala i částka nouzová, která vylučovala smrt hladem, jenže ta byla pro mladého pána nepřijatelnou almužnou. Samozřejmě se to nevztahovalo k výborně fungující firmě rodičů, musel si něco vymyslet sám a bez počátečního kapitálu.

Milý Petr se obrátil na své celoživotní přátelé, ti se však k němu nehlásili. Bez peněz už nebyl zajímavý, natož pak, aby ho oni sponzorovali. Nemohl uvěřit, jak je bez peněz svět krutý. Kdyby na ně měl, jistě by se dal na drogy ve velkém.

Co mu holt zbývalo, nechal se zaměstnat. Hledal práci, která nebude fyzická. Psychicky silný také zrovna nebyl, takže ani moc náročná na myšlení nesměla být a měl fobii z uzavřených prostor. Nejraději s výhledem na moře, to však v hlavním městě jaksi nešlo. Zaměstnal se jako noční směna v kiosku na zlaté cestě. Když mu zaměstnavatel sděloval platební podmínky, milý Petr prohlásil: "To si nechte, to je pod mojí úroveň."

A pokud vím, pracuje tam už přes půl roku a stále si výplatu odmítá brát…..

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva

Se svolením autora