Poslední slovo

My ženy máme rády poslední slovo. Většina mužů už tuto "obecnou" pravdu zná a je s tím smířena, ale najdou se i tací, kteří s tím zásadně nesouhlasí.

O poslední slovo jsou ochotni bojovat jako o nepřátelský hrad.

Vlastně je mezi námi hodně různých odchylek od normálu. A vůbec, co je normální?

Poslední dobou jsem se přistihla, že velmi často používám větu: "Jseš ty vůbec normální?" Většinou tedy hlavně při rozhovorech s dětmi. S dospělými si to myslím, avšak nahlas nevyslovuji. Zamýšlím se kolik "normálních" lidí kolem sebe mám.

Vztahy kolem mě se hroutí jako domečky z karet. Nikdo nechce dělat kompromisy, každý chce ještě "žít". Přemýšlela jsem, čím to hlavně je a došla jsem k přesvědčení, že hlavních důvodů je hned několik.

1. Ekonomická nezávislost partnerů (naše babičky zůstávaly i v nedokonalých vztazích, protože byly finančně závislé na živiteli rodiny).
2. Hluboce zakořeněná úcta k rodině chybí (nyní jsou v roli rodičů již děti z neúplných rodin, u kterých vzor harmonické rodiny bohužel nebyl předán. Samozřejmě vím z mého blízkého okolí, že o to víc se snaží, aby to zvládli lépe, jenže opravdu jim v určitých chvílích docházejí osobní zkušenosti.
3. Netolerance, neochota, neschopnost odpouštění

Děti jsou to nejúžasnější, co máme, tak proč jim ničit dětství svými rozmary.

Samozřejmě jsou i situace, kdy je konec vztahu nutností v zájmu zachování duševního zdraví všech členů. Jak už jsem před deseti lety říkala své kamarádce: "Lepší dva lidé v pohodě, než dva nešťastní."

Jak zmizí ze vztahu láska, je to začátek konce.

Tak abych to trochu odlehčila, vzpomněla jsem si na jednu příhodu.

Bylo mi 16 let a šla jsem se svojí kamarádkou ráno do školy. Když už jsme přecházely ulici, z okna vykouknul můj táta a začal na mě křičet: "Jestli chceš domů přijít v těhle botách, tak se snad raději nevracej." Bez reakce jsem pokračovala v cestě.

Mé boty byly lesklé lodičky na podpatku, ze syntetické kůže od Bati a opravdu UKRUTNĚ smrděly. Jenže tento model už neprodávali a já jsem jinou obuv odmítala. Nosily se zásadně na boso. Prvně jsem je "prala", pak jim táta přidělil místo na toaletě, jenže už i tam mu vadily. Dávala jsem si je do igelitky, ale jak jsem ráno vyrážela do školy, igelitku jsem musela chtě-nechtě otevřít. To abych Vám vysvětlila otcovu "přehnanou" reakci. Jinak v botníku jsem měla bot na výběr.

(Dokonce i dětem v šatně smrděly, proto jsem si je začala ve škole dávat do dřevěné skříně na učební pomůcky. Nacházela se na chodbě školy a byla prázdná a odemčená. Hned vedle byla skříň zeměpisáře s mapami globusy i z druhé strany byla plná skříň pro změnu s učebními pomůckami na přírodopis. Když jsem jednou náhodou zaslechla na chodbě školy rozhovor profesorů, pochopila jsem, že OPRAVDU nastal čas své na pohled krásné lodičky vyhodit. "No Blážo, kde si to kupovala? Ty preparovaný zvířata, asi nebyly dobře zpracovaný, objednáváš to od stejné firmy? To je děsnej puch." )

Tak abych se vrátila k příběhu.

Celý den byla má kamarádka nezvykle zamlklá a smutná. Cestou ze školy se konečně rozpovídala: "Co budeš dělat? Vyhodíš je?"

Popravdě jsem jí přiznala, že se rozhodně svých střevíčků nevzdám. Ona se na mě podívala šíleně smutným pohledem a říká: "Takže tě dnes vyhodili z domova, kam půjdeš?"

"Co, kdy, kdo mě vyhodil?" nechápala jsem já. "No přece tvůj táta," dodala. "Jo tohle, to on jen tak pindá, večer o tom už ani nebude vědět," řekla jsem jí po pravdě. Evidentně jí spadl kámen ze srdce. Vyrůstala s mámou sama v klidném nekonfliktním domově, do kterého přicházela milující babička. NEPOZNALA na vlastní kůži ty věčné diskuse ala Homolkovi. Brala je vždycky POUZE jako komedii, která s obyčejným životem má jen pramálo společného.

Jenže já věděla svoje a ona to už dnes také ví.

Jiná má známá má milujícího otce, který byl (je) šílený "prudič". Je to hodný člověk s dobrým srdcem, ale já bych z něj zešílela. Celé dětství a mládí byla permanentně ve střehu, nenechal ji se nadechnout, a co se z ní v dospělosti vyklubalo?

Je ředitelkou obrovské stavební firmy. Umí vyjít skvěle s investory, dělníky a řemeslníky i kopáči. Všechno je to slabý odvárek proti tatínkovi.

Já to tedy shrnu, vlastně je jedno, kdo bude mít "poslední slovo", důležité je spolu mluvit, propojovat ženský a mužský svět a nepřestávat. Nikdo vám z očí číst nebude, co chcete, o to si řekněte, jinak to prostě MÍT NEBUDETE….

Foto Zbyněk Hozák