Divní lidé

Lidské emoce jsou prazvláštní kapitolou. Všichni nejsme stejní, ani podobní, dokonce pro mě někteří jedinci zůstávají přímo nepochopitelní. Vyrazila jsem nedávno s dětmi autem na oslavu narozenin. (Bylo to v době, kdy se ještě mohlo.) Stmívá se už dříve, akorát jsme vyjeli do šera. Najednou z křoví u silnice vylítl velký pes. Viděla jsem jen svítící oči před kapotou. V mžiku jsem zadupla brzdu a ucítila náraz. Celá situace se odehrávala ve městě, a proto vím, že má rychlost nepřesahovala padesátku. Zastavila jsem skoro na místě a dala čtyři blinkry. V tom okamžiku se z křoví vynořil muž a vrhl se mi přímo pod auto. Myslela jsem, že hledá psa a povídám mu: „Nebojte, jen jsem ho ťukla a on v leknutí utekl.“ Muž však vůbec zvíře nehledal ani nevolal. Stále něco šudlal na mém nárazníku. Začala jsem pískat a psa očima hledat. Pán pucoval nárazník auta. „Do pr… proč ho nemáte na vodítku, můžete ho laskavě zavolat, ať vidíme, zda nen...