Divní lidé

 Lidské emoce jsou prazvláštní kapitolou. Všichni nejsme stejní, ani podobní, dokonce pro mě někteří jedinci zůstávají přímo nepochopitelní.

Vyrazila jsem nedávno s dětmi autem na oslavu narozenin. (Bylo to v době, kdy se ještě mohlo.) Stmívá se už dříve, akorát jsme vyjeli do šera. Najednou z křoví u silnice vylítl velký pes. Viděla jsem jen svítící oči před kapotou. V mžiku jsem zadupla brzdu a ucítila náraz.

 Celá situace se odehrávala ve městě, a proto vím, že má rychlost nepřesahovala padesátku. Zastavila jsem skoro na místě a dala čtyři blinkry. V tom okamžiku se z křoví vynořil muž a vrhl se mi přímo pod auto.  Myslela jsem, že hledá psa a povídám mu: „Nebojte, jen jsem ho ťukla a on v leknutí utekl.“

Muž však vůbec zvíře nehledal ani nevolal. Stále něco šudlal na mém nárazníku. Začala jsem pískat a psa očima hledat. Pán pucoval nárazník auta. „Do pr… proč ho nemáte na vodítku, můžete ho laskavě zavolat, ať vidíme, zda není zraněný!“ ruply mi už nervy a zakřičela jsem na muže středního věku. „Berte, Berte,“ zvolal páníček a nespouštěl oči z mého vozu.

Hnědočerný pes přiběhl a skoro ani nekulhal. Jen lehounká disharmonie pacek v běhu. Třeba to měl i normálně. Chytil ho za obojek, zřejmě ani vodítko nevlastnil. Prohlédla jsem psa a zdál se mi v pořádku. Potom jsem se podívala na auto a viděla škrábnutý nárazník, ne však prasklý. „No Bože, to je toho,“ pomyslela jsem si. Pán se začal omlouvat a omlouvat.  Mávla jsem rukou a odjela.

Za celou dobu si nezkontroloval zvíře. Jen jsem při odjezdu slyšela, jak na něj šíleně křičí. Děti seděly v autě jako přibité a v tom dcera prohlásila: „Mami, je v pořádku?“  Ujistila jsem ji, že pravděpodobně ano. Mami, co ten pán furt hledal pod naším autem a to, i když se pes objevil?“

„Ocásek,“ prohlásil pohotově starší syn. Dcera zděšeně vykřikla a rázem oněměla. Řekla jsem jí, že si brácha dělá srandu a ujistila ji o správném posazení všech končetin včetně ocásku. Nenechala se odbýt, musela jsem pak celou cestu vysvětlovat principy povinného ručení. Na co se vztahují a na co ne. „A to ten pán má radši peníze než svého psa? Když se víc bál aby neplatil, než zda je pejsek v pořádku? A kolik stojí nárazník nový? A kolik jen přelakování? A proč to třel rukávem? A existuje i pojištění pro psa?“ tázala se rychlostí laviny.

Zlatá synova odpověď, s „ocáskem“ bych měla zřejmě klid, jenže já nerada lžu. 

Ano, mohl být v šoku.

Ano, mohl být velmi chudý.

Ale to nemá srdce? Spíše by neměl mít PSA!