Časované bomby

Každý den je člověk tak trochu na hraně. Někdy více, jindy méně. A pokud tráví svůj čas v pražské dopravě, tak to platí dvojnásob. Nejsem žádný dravec ani brzdič. Jsem normální slušný řidič. Avšak s údivem zjišťuji, že toto slovní spojení se nepoužívá. Není normální být slušný. Už po několikáté jsem jen o chlup unikla srážce.

A zase stejná písnička.

Auto veliké jako hora a v něm drobounká žena. Opravdu ze mě nemluví závist.

Jasně, také bych chtěla být štíhlejší a vlastnit auto větších rozměrů a s více koňskými spřeženími, ale o tom tento článek fakt není.

Jsou jak časované bomby.

Většinou jsou asijské národnosti, vždy jsou ve věku 25-45 let. Zbytek jsou ženy evropské stejného typu i věku. Z řidiče vidíte jen šošolku hlavy a dlouhé umělé nehty jedné ruky na volantu. V druhé ruce drží vždy telefon té nejlepší značky. Telefon není u ucha, ale pomocí dlouhých nehtů se snaží chatovat či surfovat, možná psát SMS.

Kontrola několika tunového monstra jde v tu chvíli prostě stranou. A tak i ta jejich jízda vypadá. Telefon totiž drží vlastně pořád. Obraťte pozornost vážení řidiči, že tento můj poznatek, je pravdivý. Ano i muži vozí jeepy, ti však jezdí do práce a z práce. Ale tyto ženy se prohánějí Prahou celý den. Jednoho mého kamaráda před pár lety v Praze na okruhu nabourala žena z této skupiny. Její přední nárazník ho navštívil v kabině vozu, těsně za zády. První na co se zmohl, byla otázka: "Kam čumíš ženská bláznivá?" Žena celkem klidně a pohotově odvětila: " Na billboard" sklapl, už neměl dalších otázek.

Začínám mít z nich i respekt, sic je mi život milý. Předevčírem mi takováto dáma vjela do pruhu. Měla jsem co dělat, abych to ubrzdila. A ona si vůbec nevšimla, že to není její pruh. Ťukala holt, ťukala, viděla jsem z ní jen culík a mobil. Má smysl vůbec troubit? Nejlepší je mít v autě kameru, jenže tu Vám zase při první příležitosti někdo ukradne.

Ano, nejlepší je si jezdit MHD. I když tedy taky nevím. Nedávno jsem brzy ráno jela metrem a pán se tam holil. Ne však strojkem, ale žiletkou. A pak to vyfukoval do éteru. Znechuceně jsem to vyprávěla kamarádce a ta povídá, že to vůbec nic není, že jsem přecitlivělá. Ona prý jezdí každé ráno autobusem s paní, co si loupe lupénku a hází do éteru.

Tak to vidím na útěk někam do lesů, kde nejsou JEEPY ani MHD.

Proboha jsem tak jiná, nebo to ostatní nevidí. Kde je hranice tolerance???