janabruzkova.blogger.com

Do Prčic, to si ti chlapi vážně myslí, že jsme tak blbé? Asi mají u některých z nás úspěch, jinak by to určitě nedělali. Tak začnu raději od začátku. Včera jsem byla s partou známých a jejich dětmi v aquaparku v Příbrami. Je horko a pořádné zaplavání je k nezaplacení. Nemůžeme přece pořád jen klábosit, zobat a popíjet, i když se divím, že po tolika společných letech jsme všechna témata už nevyčerpali. Pořád je sranda a to je dobře. Když jsme přijeli, ani nebylo plné parkoviště. "Super, to je skvělé!" pomysleli jsme si. Vytvořili jsme narychlo rodiny, zaplatili a spěchali do vodičky. Chvíli jsem se snažila dceru trénovat v plavání, jenže pořád jen mlela o tobogánech. Bylo mi jasné, že jen, co ji pustím, už plavat nebude chtít. Po dvaceti minutách jsem to vzdala. Šla tedy s velkými dětmi na tobogány a já si mohla v klidu zaplavat. Stejně jsem stále sledovala, zda běhá dokola ve správných intervalech. Po hodině plavání jsem už toho měla dost. "Půjdu se zrelaxovat do vířivky...

Nejraději bych tuto větu řekla hodně lidem kolem sebe. Ano, jsem lvice, úplně čítanková zástupkyně tohoto znamení (před dvěma dny mi četla kamarádka horoskop a sedělo to na chlup), ale i já potřebuji někdy podporu. Moje okolí si zvyklo, že jsem silná a to až moc. Většinou se mě už skoro nikdo nezeptá "Jak se máš?". A to právě i já někdy potřebuji! Mám hodně kamarádů, známých a znám opravdu HODNĚ lidských příběhů, které by bylo zajímavé napsat. To však nikdy neudělám, protože si těchto lidí vážím a vážím si i jejich důvěry. Vždy je ráda vyslechnu, pomůžu i třeba poradím. Nemyslím si, že jsou moji kamarádi špatní, to jsem si je vlastně sama navykla, jen mě prostě (za celý život) dobře neznají. Je jen jeden člověk, před kterým nic neschovám. Není to ani má krev, ani můj manžel. Je to divné, když do vás někdo vidí. Plno věcí by si člověk rád nechal pro sebe. Ale alespoň pozná a zeptá se, když je potřeba. Musí v tom být něco víc. Snad jsme nějak spjati, nějakými neviditelnými pout...

Když se zrovna nedaří, tak mě to nutí přemýšlet "proč"? Většinou si my ženy za to můžeme samy. Jsme ochotné, obětavé, nic nám není za těžko a pak už toho je moc a vybuchneme. Tak třeba včera. Budík mi zvonil v 5,30. Jela jsem z chaty do Prahy do kanceláře. Babička měla přijet dopoledne k dětem a tak jsem naklidila, nakoupila, uvařila a upekla. Ještě při odjezdu jsem čapla krabice s odpadem k recyklaci, aby to měli na terase čisté a vzdušné. Když jsem v 5,55 zastavila u kontejnerů, začala jsem přemýšlet, kolik asi lidí v tomto čase recykluje? Pak najednou zastavilo auto podobné ménu. Z něj vylezla žena podobná mně a začala také recyklovat a pak ještě jedna přijela. Chápete to? Už vidím, jak by chlap ráno před prací recykloval. Takového jsem ještě nepotkala. Dorazila jsem do kanceláře a dala si vodu na kafe. Šla jsem zapnout proudový spínač a pak počítač. Nic, počítač nenaskočil. Po půl hodině strávené marnými pokusy jsem zavolala opraváře. Spínací čudlík se zarazil a pružinka ...

Co je pro mě životní cíl, je těžké popsat. Stále jsem v pohybu, ve vývoji a mé nálady se jako každé ženě mění v závislosti na okolí. Ale zdravé, soběstačné a dobře vychované děti je pro mě cíl neměnný. Všechny ostatní cíle jsou více či méně naléhavé a vytoužené. Existuje pár míst, na které bych se šíleně ráda podívala. Na některých už jsem v minulosti byla, jiné si jen představuji, jaké to tam asi je. Chtěla bych psát, a to jak povídky, tak i pohádky pro děti. Protože právě děti jsou to nejlepší a nejčistější, co nás obklopuje. To oni budou naší oporou na stáří, a jaké si je uděláme, takové je budeme mít. Chtěla bych mít více času pro sebe, nedávno jsem zjistila, že mě sport i kultura baví stejně jako před dětmi. Ano s dětmi se dá podniknout ledascos, jenže ten požitek, kdy nikdo nechce napít, něco někde najít, o ostatních potřebách radši pomlčím, je nesrovnatelný. To ani nemluvím o našpulených ksichtech, když všechno není přesně podle jejich představ. Asi je čas, přestat být kvočnou. ...