ZMĚNA je život

Dnes byl den "skoro" jako každý jiný. I když má nálada byla lehce pod bodem mrazu hned od rána. Nehledě na to, že se mi v noci zdálo, že na mě útočí sršeň. V práci jsem zrovna rekordy netrhala, každou chvíli jsem se přistihla, jak mé myšlenky poletují daleko od MD/D (má dáti/dal).

Chodím na osmou, hned jak rozvezu děti. Kolem desáté přichází obvykle kolegyně s manželem. Já odcházím brzy odpoledne domů, mám totiž taxikaření dětí po kroužkách a kolegyně zůstává dlouho.

Vždy si udělají dvě turecké kávy, které provoní celou kancelář. Mám tuto vůni ráda. Už když jsem poprvé do kanceláře přišla, byl mi tento pán milý. Jeho pozitivní energie byla nepřehlédnutelná. Stejný názor na svět a stejný smysl pro humor nás během krátké doby sblížil. Kolikrát jsem ho jen rozesmála a kolikrát rozesmál on mě.

Trvalo skoro dva roky, než jsem zjistila, že má amputované obě nohy. Chápete to? Já sama tedy ne. Já, neskutečně všímavý tvor. (Úplný rentgen).

Ani takováto katastrofa mu však na optimismu neubrala. Od té doby jsem si ho vážila ještě víc, většina lidí by to vzdala. Prostě by zapškla a konec. Jenže on NE, byl to bojovník. Chtěla bych mít také tolik síly a lásky k světu jako on.

Má fena, kterou beru do práce už od narození, se k němu ihned hrnula. Vždy se ho nemohla donazdravit. Zdravila, dorážela, zdravila, dorážela. Pokud má fena na někoho štěká a vyšiluje, většinou zbystřím i já. Jak jsem někde četla: "Nemám ráda lidi, které nesnáší můj pes". Vím, zní to divně, ale něco na tom bude. My lidé jsme již lehce otupělí a nějaký šestý smysl většinou dávno zakrněl. K čemu by nám taky byl? Máme totiž vše naplánované a vyguglené. A nějaké jiné vnímání by bylo jen rušivým elementem.

Takže dnes, když už jsem kolem desáté čekala na vůni čerstvé kávy, mi kolegyně psala, že nedorazí. Pána odvezla rychlá. Kolem poledne umřel.

Bože proč? Kolik jen špatných lidí běhá šťastně po tomto světě? Tak proč hergot jeden beznohej optimista nemohl rozdávat radost ještě dýl?????

Asi vše má nějaký důvod, který zrovna teď nechápu.

Už musím přestat psát, nebo si zaplavím klávesnici.

BUDIŽ MU ZEMĚ LEHKÁ.

Bude to velká změna, nejen pro mě, bude chybět VŠEM lidem, které znal.

Je to vlastně výhra. Jak řekl dnes můj syn: "Mami, když umře dobrej člověk, všichni jsou zhrouceni, když umře šmejd, nikdo o tom neví!"

Upřímnou soustrast celé rodině.

A přidávám profifoto, z kterého mně nedávno přeběhl mráz po zádech. Věřte, že ani ve snu jsem netušila, že o něj také požádám.

Foto Zbyněk Hozák

K této fotografii se vztahují autorská práva.

Se svolením autora