"jen ať si přispí"

Každé ráno svádím boj s každým svým okem. V noci nemůžu přestat pracovat a ráno nemůžu vstát. A tak to se mnou jde už od puberty. Ale jako dítě jsem byla čiperné ranní ptáče. A všechny jsem tím úspěšně vytáčela. Vždy v sobotu ráno jsem zvonila u sousedů, jestli může Běla ven. Vůbec mi nevadilo, že je 7 hodin. Ze začátku se mi to snažili rozumně vysvětlit, že lidé, když celý týden vstávají brzy do práce, potřebují alespoň o víkendu déle spát. Já jsem to vyslechla a napravila se. Už jsem nezvonila v 7 hodin, ale v 7.15. Říkala jsem si "jen ať si přispí". Dostala jsem vynadáno znovu a tak příští sobotu jsem nezvonila. To už jsem si nedovolila, jen jsem to zkusila, zda Běla nespí, telefonem. Tenkrát byly jenom pevné linky co zvonily jako na lesy. Ozval se ospalý hlas její matky, ani jsem strachy nedutala. Musela jsem si holt počkat na lidských 8.30. A pak jsem zazvonila: "dobrý den, je Běla doma?" "Kde by asi byla" zasyčela Bělina máma (evidentně zrovna zabrala, když jí nějaký vůl probudil telefonem v 7.30). Tak jsem ráda, že je doba mobilů a mě žádní kamarádi mých dětí o víkendu nebudí!