Kočovný DOMOV

Eržíko, kde býdliš? Névim naši popojéli. Tak to byl oblíbený vtip našeho dětství, ale pak jsme opravdu dostali do třídy takovouto spolužačku. Některé děti jí záviděly, že nemá nudný život a taky že viděla kus světa. Mně osobně jí bylo spíše líto. Vždy když se začlenila do nějakého kolektivu a našla si nejlepší kamarádku, tak jeli dál. Celou dobu jsem s ní seděla v lavici. Ve stejném věku nebyla už tak dětská jako my ostatní. Až jednou přinesla v žákovské knížce oznámení : "Žaneta any ty ostatny už do vaši školi chodit nebudou" a podpis. Smutně mi to ukazovala pod lavicí a ten den jsem jí viděla naposledy. Tak snad někde našla své štěstí a já i po tolika letech když beru děti do cirkusů pořád vyhledávám její obličej.