Slepota, kojenec a kafe

Nikdy jsem si nedovedla představit, jak MOC je zrak důležitý, dokud mi nezavázali na pohotovosti obě oči. Omotali mi to kolem hlavy a řekli: "Za tři dny na kontrolu a nesundavat". Jo jo, to se pěkně řekne, ale s plně kojeným miminem - nic moc. Z auta mě manžel vyvedl, naše náročné schody mi také pomohl, dítě mi podal. Jenže kojte naslepo, fakt divný. A pokud se vám dítě furt pouští, po čase je to docela psycho. Potom jídlo, mytí atd. děs běs. Stále jen "můžeš mi podat, můžeš mě dovést, koukni na malého…." Když už jsem se v zoufalství uložila do postele, ani oka jsem z té hrůzy nesklopila. "Až tak moc, to mají ti slepí těžké" honilo se mi celou noc hlavou. V noci jsem s vypětím všech sil ještě dvakrát krmila. Ráno jsem byla jako přejetá parním válcem. Manžel mě dovedl do koupelny a do obýváku. Čekala jsem na ranní kávu, čekala, on se však připravoval do práce. Má své rituály a káva ještě nebyla v prvořadém plánu. Už jsem šílela, nutně jsem jí potřebovala. Volala jsem a volala, ale v koupelně není slyšet. Po 5 minutách beznaděje, jsem strhla všechny obvazy a šla uvařit dvě kávy. Já bych se jí dočkala, ale to čekání a odkázanost na ostatní byla pro mě zničující. Na kontrolu jsem radši nešla, až po čase (pro svůj klid) na normální oční.