Světla mého života

Odmala mi bylo vštěpováno, že to můžu někam dotáhnout. Šlo mi prakticky všechno a ráda jsem se producírovala. Akorát jsem nemohla být modelkou, nenarostla jsem do patřičných výšin a mé proporce byly vždy spíše slovanského typu. V 16 letech mi ležel svět u nohou, dosáhla jsem všeho, co jsem chtěla. O rok později jsem odmaturovala s vyznamenáním na prestižní, ale státní škole. Měla jsem v plánu jít na univerzitu do Terstu. Avšak vztah s přítelem, nynějším manželem mně toto rozhodnutí hatil. Nedovedla jsem si život bez něj představit. A tak jsem další studia odložila o rok, pak ještě o jeden a ještě…(doteď mám na půdě krabici s připraveným učivem).

Začala jsem pracovat a zlehka zapadat do domácího života. Po pár letech jsem zjistila, že mi u nohou neleží svět, ale věčná kopa špinavého prádla. A vše nabralo na obrátkách po narození syna. Byla jsem jen MATKA, KUCHAŘKA A UKLÍZEČKA. Záviděla jsem všem, co mají paní na žehlení a na úklid. Ne, že by to byla tak šílená částka za tyto služby, jen bych to brala jako osobní selhání. Mám přece času dost, když jsem na té dovolené. A pak přišla na svět dcera a na má přání a ambice nezbyla ani kapka mé energie. Stále slýchám o mimozemšťankách, které mají naklizené domy, navařené tříchodové večeře, mají kariéru, nespočet svých vlastních zájmů a s dětmi tráví většinu času a do toho studují dálkově vejšku. Ale proboha, vždyť máme všichni 24 hodin. A spát taky všichni musíme a nebo ne?

To budu zase ráno ochrápaná, když teď píšu.