Hlavu vzhůru

Nikdy to není tak černé, jak to vypadá. A každé ráno zase vyjde slunce, ale někdy je ta ostuda tak velká, že by jste se snad ani na tom slunci neměli ukazovat a měli vézt kanály.

Já jsem celkem, na dnešní dobu, slušná kuchařka. Jenže, zákon schválnosti funguje dokonale a tak, když nejvíc chci, dopadá to nejhůře.

Když jsem pozvala svou širokou rodinu na kachničku se zelím a knedlíkem, vytvořila jsem pro ně nezapomenutelný zážitek na opravdu dlouhou dobu. I po 20 letech si to všichni dokonale pamatují. Jídla bylo jako u králů. Chlebíčky, jednohubky, obložené talíře, ale i přes to si všichni nechali místečko na tu kachničku. Ta však byla gumová, že ani mladí, natož staří neměli šanci něco ukousnout. Tak jsme se všichni na ní alespoň koukali, někde se stala chyba!

A stejné to bylo, když měli ve školce u syna karneval. Každý měl něco upéci. Na vánoční besídce se to dalo na stůl a nyní jsem předpokládala to samé. Má dokonalá buchta z domácích hruškových povidel se mi bohužel připálila. Čas nebyl, tak jsem to prostě odřízla. Nevypadala vábně, ale byla výborná. Jaký byl můj šok, když jsem buchtu musela předat přímo učitelkám. Smutně na ni koukaly a daly na ní cenu 3,- Kč. Všechny ostatní výtvory se pohybovaly v rozmezí 10 -15,-Kč. Byla to ostuda.

Po nějakém čase zábavy jsem se nad to povznesla. Utěšovala jsem se: "skoro nikdo to přece neví." Když jsem si šla pro kávu, syn chtěl něco na zub a vydal se se mnou. U občerstvení byla děsná fronta. Syn se šel podívat, co tam mají dobrého: "Mami, mami já chci tu naší buchtu, ta je nejlevnější, stojí jen 3 koruny a můžu dvě?"

Tak to je ten okamžik, kdy bych se nejraději zahrabala jako krtek. Celá fronta mi pohlédla přímo do očí.