Nad propastí bezmoci

Někdy život píše prazvláštní příběhy bez šťastného konce. I když konec už nastal před začátkem tohoto, bohužel pravdivého příběhu.

Byl to den, někdy kolem 1. máje, když jsem si vyrazila na pražskou poštu na Flóře. Měla jsem batoh do školy a koženkové desky s maturitními otázkami v ruce. (Do batohu se mi nevešly.) Něco na složence nebylo v pořádku a tak jsem to musela přepisovat na přepážce. Po dokončení desky zůstaly ležet na pultíku pod přepážkou. To jsem však zjistila až po návratu domů. Ihned jsem na poštu běžela, ale marně. Desky tam nebyly a nikdo je neodevzdal. Určitě si s nimi hodně pomohl, zřejmě se také připravoval na maturitu z ekonomie a účetnictví. Jenže to by ještě nebylo tak tragické, tragické však bylo to, že v těchto deskách jsem měla zastrčenou JEDINOU společnou fotku manželových prarodičů, kterou jsem měla zvětšit do přesné velikosti na jejich hrob.

Takže vinou nepoctivých nálezců se toto již nikdy neuskuteční. Fotil je fotograf, tudíž negativy neexistují.

Po roce náhrobku bez fotky tam manželovi rodiče použili dvě samostatné fotky umístěné od sebe. Zřejmě i jejich věk (doba pořízení) neodpovídá.

A pokaždé, když tam s manželem jdeme, si to vyčítám.