Falešný úsměv

Ve volném čase se snažím obklopovat lidmi, které mám ráda. Občas se však stane, že mi to úplně nevyjde. Myslím si, že jsem velmi tolerantní, avšak i na mě je to občas moc.

Tak například oslava narozenin dceřiny šestileté kamarádky. Moc jsme se na ni obě těšily, neboť holčička i její rodiče jsou velmi milí. Jaké bylo mé překvapení, když z dětí (zřejmě kvůli viróze ve školce) dorazily jen dvě účastnice. Z toho jedna byla má dcera a druhá její úhlavní nepřítelkyně Esterka. Paní učitelky si občas stěžovaly, protože se tyto něžné dívenky praly. Má dcera se nikdy s nikým ve třech školkách neprala, pouze s touto holčičkou. A když jsem jí občas sledovala já (nedalo mi to), shledala jsem, že je fakt na pěst. Neskutečně iritující jedináček, no jo, krev není voda. Od mládí jsem pracovala s dětmi a bohudíky takových to je poskromnu.

A tak narozky mohly začít.

Hostitelka mě představila šíleně nafrněné panince v minisukni. Koukala na mě děsně naštvaně. Už jen to, vzít si minisukni na dětskou párty je podle mě znak demence. Každý, kdo má děti přece ví, že bude chtě-nechtě dřepovat, lézt po kolenou a dělat všelijaké shyby, úklony a předklony. Takže, pokud neměla zálusk na některého fešného tatínka, smysl mi uniká. A to poslední, co mě osobně zajímalo, byly její spodky.

No jo, maminka Esterky. Jenže všechno vlastně začalo, až když promluvila. Ten iritující tón i to co říkala hraničilo se zdravím rozumem i mým chápáním. Ale to bych popsala ještě hodně stránek. Přilila jsem si šampáňa a optala se kde pracuje.

Odpověď byla dostačující.

Již 15. let je vedoucí reklamačního oddělení jedné z největších bank u nás.

Víc už jsem vědět nepotřebovala.

Rozdala jsem ještě pár falešných úsměvů a rozloučila se.

Stejně holky byly furt v sobě, i když jen psychicky. Na štěstí se k fyzicky ještě nedostaly. To bychom s maminkou sjednávaly nápravu zřejmě taky pěstmi. A to by jí mohla prdnout ta minisukně.